Mína se líně protáhla, na parapetu jí začínalo být horko. Blížilo se léto a už to bylo cítit ve vzduchu. Vůně šeříku příjemně uspávala. Přivřenýma očima se podívala dovnitř rodinného domu. Na zdi v obýváku, přímo proti balkónovým dveřím, visely hodiny. Tikaly docela nahlas. Copak to těm lidem nevadí?
Kdyby Mína hodiny znala a kdyby ji čas zajímal víc než jejich tikot, všimla by si, že už je skoro deset hodin. Bylo jí to ale, ostatně jako většině koček, celkem jedno. Kapsičku, kterou jí ráno panička s tím jejím nadšeným výrazem servírovala do misky v chodbě, snědla s okázalým nezájmem. A dřív, než dostane znovu hlad, bude ji určitě v misce čekat další. Přinejhorším alespoň granule.
Navíc Mína dnes neměla čas řešit hodiny ani jiné hlouposti. Dnes se děla spousta zajímavých věcí tam venku, na ulici.
Začalo to hned, jak v půl osmé sousedka z protějšího domu odešla do práce. Přijela velká dodávka, zastavila přímo před vchodovými dveřmi a vyšel z ní vysoký muž. Měl mastné vlasy a kočičímu nosu neuniklo, že sprchování zřejmě nepatřilo mezi jeho oblíbené činnosti. Mína by si od něj nevzala ani čerstvou myš, natožpak tu rádoby masovou kapsičku z televizní reklamy. Muž, který ho následoval, menší, podobně zanedbaného vzhledu i vůně, byl kočičím smyslům ještě podezřelejší.
I přesto, že tu ty dva doteď nikdy neviděla (a ona se odtud vzdálila zatím nejdál na veterinu, a to ještě nedobrovolně), si otevřeli klíčem a šli dovnitř. Jako by to dělali denně. Na sobě měli bílé montérkové kombinézy s nějakým logem na zádech.
Mína nebyla hloupá kočka! Věděla, že domů občas přijdou divní muži v montérkách. Nenáviděla je! Naposledy kvůli podobným vyváděla tak, že ji panička musela zavřít do koupelny, a to neměla dělat. To pak musela Mína samosebou trucovat a dělat, že nechce, aby ji někdo hladil ještě dva dny.
Poté, co muži ráno přijeli, se kočka věnovala ranní hygieně. Ten nádherně lesklý kožíšek nebyl samozřejmostí. Když o půl hodiny později skončila, byl z domu naproti slyšet skrz otevřenou ventilačku šramot a dohadování těch dvou.
Každopádně vidět muže v protějším domě bylo nezvyklé. Posledních několik týdnů tam bývala jen sousedka. Jak to soused tehdy, když ho viděla Mína z balkonu naposledy, říkal?
„Mě už tu neuvidíš, ty couro! Ale počítej s tím, že si to odskáčeš. Já se oškubat nenechám!“
Přesně takhle to bylo. Každopádně soused tu od té doby opravdu nebyl. Toho by si Mína všimla. Stejně jako si hned všimla téhle dodávky dnes ráno i toho modrého auta, co už druhý den postávalo nenápadně kousek dál v ulici. Odjelo přesně ve chvíli, kdy přijela dodávka.
Mínu z přemýšlení vyrušil zvuk z kuchyně.
„No tak, kde tě mám ty moje zvědavko? Pojď, mám tu myšku.“
„Myšku? Jako fakt? Tu plyšovou? Copak jsem kotě?“ tohle bylo pod Míny úroveň.
Nakonec jí to ale nedalo. Co nejpomaleji to šlo, vstala a ladně se donesla do kuchyně. Chvíli předstírala, že ji ta chlupatá hračka ze zverimexu absolutně nezajímá. Pak ji mohla konečně chytit a pohrát si s ní. Nakonec se uvelebila na paničky klíně a předla jako o život. No co, panička si to dnes zasloužila. Od rána uklízela. Vždycky když byla doma, uklízela. Vysávala kočičí chlupy z podlahy, z vany, gauče, postele…
„Jak ty to proboha děláš? Celý den se válíš na balkóně, ale chlupy jsou stejně všude,“ kroutila hlavou, ale při tom se usmívala a něžně Mínu hladila.
Kočka věděla, jak moc ji má panička ráda, a i když to samozřejmě nemohla kvůli své kočičí hrdosti přiznat, byla jí za její péči vděčná.
Co paničku naopak vůbec nezajímalo, byli od jisté doby sousedi přes ulici. Jednou od nich totiž slyšela křik a celá vyděšená se k nim běžela zeptat, jestli je všechno v pohodě.
Hádali se. Mína pak slyšela z balkónu sousedku, jak na paničku řve na celou ulici: „Ty mrcho jedna zvědavá, co je ti do mě a mýho manžela? Nestrkej nos do cizích věcí a starej se sama o sebe!“
Tak se starala. Jako zrovna teď. Uklízela zády k oknu se sluchátky na uších, aby nebyla mrcha jedna zvědavá. Dodávky si vůbec nevšimla.
Míně ale nikdo zvědavost nezakázal. Navíc ona v tom přece uměla chodit, vlastně spíš ležet. Byla tak nenápadná, až ji někdy panička na balkoně omylem i zavřela.
A dnes to bylo obzvlášť zajímavé. Nenápadně tedy seskočila paničce z klína a posadila se opět na své místo na balkóně. Když jí došlo, že se nijak nemaskuje, začala si alespoň olizovat přední tlapku. Sice to bylo takhle vsedě dost nepřirozené a každá kočka by ji prokoukla, ale lidé tomu nerozuměli.
Ukázalo se, že přišla včas. Muži právě nesli do téměř plné dodávky televizi, upevnili ji vedle pračky se sušičkou a polystyrenovou deskou odděleným monitorem počítače.
„Ten noťas máš? Říkal, že ten máme vzít hlavně, to ji naštve nejvíc,“ ujistil se ještě jeden z nich a poté, co druhý přikývl, naskočili oba do dodávky a chystali se odjet. Vchodové dveře nechali otevřené.
Vtom si Mína uvědomila, že na balkoně už není sama. Na dlažbě vedle ní seděla s hlavou v dlaních i panička. Všechno viděla.
V Míně zatrnulo. Co bude dělat? Zavolá policii? Nebo sousedce? Vždyť přece ví, jak to dopadlo posledně!
Panička se ale jen zhluboka nadechla, pomalu se zvedla, něžně podrbala kočku na hlavě a šla dokončit úklid kuchyně. Mína se rozvalila na podlaze balkónu, byla hrdá. Má tu nejlepší paničku na světě! Rozhodně to není žádná mrcha zvědavá!