„Pátek odpoledne a ty ještě nevíš, co budeš večer dělat?“ Ivě překvapením spadla brada. Opírala se o Terezy stůl a vypadala, že s tímhle tématem si do konce pracovní doby vystačí.
„Nojo, ještě jsem to nerozhodla,“ obojí je lákavý, krabatila dotazovaná čelo.
„Chtělas říct, že oba jsou lákavý,“ vyprskla kamarádka a kolegyně v jednom a čekala, jestli se dozví něco víc.
„Tak já jim ještě napíšu, snad mi to v tom rozhodování pomůže. Tomu druhýmu pak třeba řeknu, že mám svý dny,“ uchechtla se Tereza.
Nerozhodnost byl její věčný problém. Nešlo jen o to, kam večer vyrazit. Před dvěma měsíci, se totiž nemohla rozhodnout, se kterým ze dvou kluků začne chodit. A teď, o dva měsíce později, se nikam neposunula. Prostě si na to, že žije dvojí život se dvěma muži zvykla. Výhod to bezesporu pár mělo. Ale komplikací taky, a dost. Samozřejmé bylo neustálé promazávání zpráv a pro jistotu si s každým psala i přes jinou apku. Aby se nepřeklikla. Oslovování jménem raději vypustila úplně, „zlato“ nebo „lásko“ byla jistota.
Pavel byl starší, už pracoval a nesnášel, když mu říkala broučku. A Tereze se zrovna tohle oslovení tak líbilo. Byla z něj úplně hotová, říkala tak doteď snad všem svým klukům. Jenže doteď měla v jednu dobu vždy jen jednoho kluka. Nová doba si žádá nová pravidla. Z broučka se stal šmudla a psala si s ním přes WhatsApp. Když tedy nebyla na víkend u něj, což se stávalo docela často.
Dominikovi oslovení broučku nevadilo, ba naopak, ale měl smůlu. Bezpečnost na prvním místě! Však on to šmudla číslo dva taky přežije. Chodil stejně jako ona na vysokou a bylo tak nějak samozřejmý, že si psali přes Instagram. A vídali se hlavně přes týden, na víkend jezdil domů k rodičům. Šmudla.
Když mobil zapípal, a to hned dvakrát za sebou, Iva se málem přerazila, aby byla u Terezy co nejdřív. „No tak, co píšou?“ vyzvídala, zatímco netrpělivě poskakovala po kanceláři.
„Ježiš. Nechceš tam jít místo mě, když seš tak nadšená?“ Tereza se snažila tvářit nenuceně, ale popravdě byla dost zvědavá, co jí její muži nabídnou za program. A Iva se nepletla, obě zprávy byly opravdu od nich. Odepsali ve stejný moment. A pak se má rozhodnout, když toho mají tolik společného.
„Tak kdo první?“ mrkla na Ivu.
„Ten mladeeej,“ vydechla kamarádka zasněně.
„Fajn,“ usmála se Tereza a četla. Téměř okamžitě zvedla obočí a uznale hvízdla. „Tyjo, zve mě do docela nóbl podniku v centru. Znáš Boston? Podle toho města. Prej tam vařej fakt dobře. Steaky a tak, myslím.“
„No tak to máš asi rozhodnutý,“ uchechtla se Iva. „To pan důchodce jen těžko trumfne.“
„Nebuď zlá. Není přece tak starej, ještě mu ani není třiatřicet, tak co!“ ohradila se Tereza.
„Dobře, dobře. Tak čti už, s čím se vytasí pan, já už vydělávám, klidně bych tě moh požádat o ruku a vzít na svatební cestu po Karibiku, kdybych chtěl,“ parodovala Iva šmudlu číslo jedna, i když ho ve skutečnosti nikdy nepotkala.
Tereza sklopila oči k display telefonu a najednou ztuhla. „No to mě poser!“
„Co je? Co je?“
„On mě tam zve taky!“
„Jak taky? Cože? Taky do Bostonu? Nekecej! No ty bláho! To zní jako kdyby se domluvili. Co když o sobě vědí?“ Iva nemohla zadržet proud myšlenek a pořád vymýšlela teorie, jak mohlo k téhle absolutně nepravděpodobné shodě náhod dojít. Pak si ale uvědomila, že ještě pořád neslyšela to, co ji zajímalo nejvíc. „Tak co, se kterým tam půjdeš?“ udeřila na kamarádku.
Tereza, která teď byla v úzkých, usilovně přemýšlela. Co když si vybere jednoho a druhý tam půjde s někým jiným, přeci jen na takovéhle místo je třeba mít rezervaci a byla by škoda se jí jen tak vzdát. A potkat se tam všichni tři tváří v tvář bylo to poslední, co chtěla.
Seděla s mobilem v ruce a přemýšlela, jak to provést co nejlépe. Najednou ji štvalo, že jí Iva dýchá na záda. Byla z ní pěkně nervózní.
„Hele, víš co? Já to musím promyslet,“ naznačila, že má sdílení svého soukromí už plné zuby.
„Fajn, jdu si uvařit kafe! Ale pak mi, doufám, dáš vědět,“ zamířila Iva na chodbu a Tereze se zdálo, že dveře dovřela o dost hlasitěji, než měla ve zvyku.
Sesunula se na židli a přemýšlela. Pak ji něco napadlo. Pavel přece psal, že má rezervaci na šestou. Musí jít dnes brzy spát, když zítra odjíždí na služební cestu. No a Dominik zase může až po osmé. Terezou projela vlna vzrušení. Co kdyby se jí podařilo zvládnout obojí? To by Iva zírala. Něco podobného zatím viděla leda tak ve filmu. Pravda, tam se to většinou pokazí, ale ona přece nebude večeřet s oběma najednou. S Pavlem jí dvě hodiny na večeři bohatě stačí, zvlášť když i on chvátá. A kdyby se to protáhlo, může se na něco vymluvit. Hotovo, vyřízeno. V rychlosti oběma rande potvrdila a čekala, až se kamarádka vrátí. Ta bude čumět!
„Tak co? Muž číslo jedna nebo muž číslo dva?“ zaznělo o pět minut později, dřív než se Iva s hrnečkem plným voňavé horké tekutiny posadila ke stolu naproti. Vypadala už smířlivěji, nebo se tak alespoň tvářila.
„Jednička i dvojka!“ pronesla Tereza s hraným klidem. Ve skutečnosti ale její tep dosahoval úctyhodných výšek. Byla na sebe pyšná, jak to vymyslela.
„Cože?“ vyprskla Iva a veškerou kávu, kterou měla v tu chvíli v ústech, tak přemístila na desku pracovního stolu, klávesnici počítače nevyjímaje. „Nene? To neuděláš?“ zírala na ni a vůbec ji nevzrušovalo, že si právě zajistila půl hodiny práce s papírovými ubrousky. „Ty to fakt chceš udělat? No ty seš blázen. To bude teda pěkně nebezpečný podnik!“
„Já vím. Už jsem jim to potvrdila!“ zazubila se Tereza.
Za pět minut šest stál Pavel před vchodem do restaurace a dumal nad tím, proč je tenhle podnik tak žádaný. Jemu se tu vlastně spíš nelíbilo. Nelíbili se mu lidé, kteří sem chodili. Neměl z nich dobrý pocit.
Dlouho přemýšlel, jestli sem má Terezu pozvat, ale bylo mu jasné, že jí tím udělá radost, a to dělal rád. Když tuhle o sedm let mladší holku poznal, úplně mu popletla hlavu. Vlastně už nějakou dobu přemýšlel o tom, že by s ní rád strávil zbytek života. To jí ale samozřejmě takhle brzo říct nemohl, nechtěl ji po tak krátké době, co jsou spolu, vylekat. Všechno má svůj čas.
„Ahoj.“
Ani si nevšiml, že už k němu došla. Potěšilo ho, že je tu včas, to nebylo běžné. Většinou dobíhala na poslední chvíli. Nebo spíš ještě později. „Lásko,“ vydechl, když uviděl její světle modré minišaty s velkou rudou růží na pravé straně dekoltu. „Dneska ti to moc sluší.“
„Dík,“ usmála se nejistě. „Půjdeme?“
„Jo, jasně.“ Nevěděl proč, ale skoro vždycky si s ní připadal jako blbec. Zamilovanej, o sedm let starší, blbec. Ona byla vždycky ta víc v pohodě. Nádherná, sexy a vyrovnaná. Dneska mu ale přišla taky trochu nervózní. A strašně jí to slušelo.
Když je číšník uvedl ke stolu a oni se usadili, konečně si mohl prohlédnout ostatní hosty. Většina z nich byli lidé jako on, nesví z toho, že jsou v restauraci, kterou si mohou dovolit jen výjimečně. Bylo tu ale i několik týpků, kteří se tady zjevně cítili jako doma. O něčem se zrovna dohadovali na baru a zdálo se, že už mají upito. Pak někam odešli. Pavel z nich neměl vůbec dobrý pocit, ale vysvětloval si to tím, že má jen trochu větší sklony k nervozitě, než většina ostatních smrtelníků.
Večer se nicméně vyvíjel nad očekávání dobře. Jídlo bylo skvělé, víno také a Tereza vypadala, že ji dnešní rande baví tak jako ještě žádné z předešlých. Když dojedli, využila dokonce toho, že seděli u celkem malého stolu, a položila mu ruku na nohu. Navíc, čím víc vína vypila, tím víc se během konverzace ruka přibližovala k jeho rozkroku.
„Terezko, já tě nepoznávám,“ vydechl s úžasem Pavel a chtěl ji políbit, ale jak se nakláněl nad stůl, strčil do sklenky s vínem a rozlil ji. V tu chvíli jako by to kouzlo z Terezy spadlo. Podívala se na hodinky a až moc nápadně zívla. O chvíli později zívnutí zopakovala a Pavlovi bylo jasné, že je kouzlo definitivně pryč.
A taky že bylo. Za chvíli se vymluvila, že ji bolí hlava, a spěšně podnik opustili. Zklamaný Pavel ji ještě před osmou usadil do taxíku, ale místo aby jel také domů, rozhodl se v centru ještě zůstat. Zas tak brzy přece zítra nevstává, a kdyby nic jiného, alespoň se projde v parku. Nemohl dostat z hlavy tu její náhlou změnu nálady. Nakonec se, aniž by věděl proč, usadil na lavičce nedaleko Bostonu. Zaujal ho nervózní mladík postávající vedle vchodu. Docela s ním soucítil, on sám tam před dvěma hodinami taky takhle stepoval.
O deset minut později ho soucit přešel. Zároveň se vysvětlila i záhadná bolest hlavy. Před restaurací zastavil stejný taxík, který před chvílí odvezl Terezu. Jeho přítelkyně z něj vystoupila a bez mrknutí oka se zavěsila do mladíkem nabídnuté ruky. Už zase celá zářila.
„Wow, vypadáš božsky!“ uznale ohodnotil Dominik její šaty.
„Dík,“ usmála se Tereza a cítila, jak jí červenají tváře. Napadlo ji, že by si asi měla připadat trochu provinile, kvůli tomu divadlu, které před chvílí sehrála na Pavla. Bylo jí s ním dobře. Jenže ta rozlitá sklenička ji fakt naštvala. On je hrozné nemehlo. Ale vlastně ji tím docela zachránil. Nebýt toho, možná by ho nedokázala takhle rychle odbýt.
Když se usadili ke stolu, číšník se uculoval. Na tohle nepomyslela, snad se ten pitomec před Dominikem nějak neprořekne. A to si myslela, že v tuhle chvíli už bude všechno v klidu. No co, trocha vzrušení jí v jinak celkem nudném životě přece nemůže uškodit. Sotva na to pomyslela, prolétla jí okolo hlavy láhev whisky. Jen taktak, že ji nezasáhla.
Následující události vnímala jako ve zpomaleném filmu. Teprve teď si uvědomila, že rozruch způsobili muži na baru, které tam zahlédla, už když tu byli s Pavlem. O něco se hádali a z jejich výrazů bylo zřejmé, že po dobrém to vyřešit nepůjde. Byli úplně nepříčetní. Jako kontrast téhle absurdní situace se z repráku nad nimi ozývala docela pěkná písnička.
„Terezo!“ teprve teď si uvědomila, že ji Dominik tahá za ruku. On už byl schovaný pod stolem, zatímco ona v šoku pořád seděla na židli a zírala na dění kolem. Hned jak se probrala z transu, nechala se stáhnout k němu na zem. Najednou měla všeho toho vzrušení plné zuby. Nejradši by byla doma, ve svém bytě, sama, v klidu.
„Co blbneš? Prober se! Musíme utéct. Mají zbraň!“ křičel na ni Dominik a snažil se dostat oba k východu.
„Jo, jo, promiň. Já… Nevím, co to se mnou dneska je,“ odpověděla, ale stejně jí to nedalo, aby se ještě neotočila na muže na baru. Zdálo se, že jsou plně zaujati svým sporem a ostatní je nezajímají. Jeden z nich kolem sebe ale zběsile máchal pistolí.
„To nevadí. Hlavně už pojď! Zůstali jsme tu poslední!“ naléhal Dominik a pomáhal jí zvednout se na vratkých podpatcích.
Rozběhli se ke dveřím, ale nedostali se tam. Sotva udělali pár kroků, ozval se výstřel. Dominik ucítil, jak sebou Tereza trhla, a když se otočil, pochopil, že něco není v pořádku. Sesula se mu do náručí. Když si toho všimli muži, kteří si vyřizovali účty, okamžitě zmizeli v kuchyni.
V tu samou chvíli vtrhl dovnitř Pavel. Pomohl Dominikovi Terezu položit na zem a oba uviděli velkou červenou skvrnu, která se jí rozlévala na šatech hned vedle obrázku rudé růže.
(Povídka vyšla ve sborníku Časopísmo.)