Když chlapec stánek uviděl, bylo mu jasné, že ho čekají problémy. Matka ho na tržiště poslala, aby za peníze, které svíral v dlani, koupil rybu k obědu. To bylo pro jeho rodinu něco výjimečného. Rybu si poslední dobou mohli dovolit málokdy. Jenže on spatřil ty nádherné ptáky…
Byli namalovaní na velké dřevěné bedně, ze které vedlo několik provázků. Co ho ale lákalo víc, než za ně zatahat, byly otvory, kterými se dalo nahlédnout dovnitř. Navíc ho muž, který stál hned vedle, sledoval upřeným pohledem. Skoro se zdálo, že ví, jak moc Yuze miluje ptáky a draky. Samozřejmě, když žijete v Číně a je vám deset let, není na tom nic zas tak zvláštního. Tato zvířata zaujímají v čínské mytologii významné postavení.
Ale muž chlapce skoro hypnotizoval. Yuze stiskl peníze v ruce ještě pevněji a usilovně se snažil myslet na to, co je správné. Projít okolo stánku, aniž by zpomalil, natož zastavil. Přesně tak, půjde, bude se dívat dopředu, koupí rybu a… A pak už je to jedno, pak už nebude mít žádné mince a ten muž chce jistě za podívání do té tajemné krabičky zaplatit. Takže pak už nad ním nebude mít žádnou moc. Půjde domů a matka přichystá z ryby skvělé jídlo, jaké on a jeho sourozenci už dlouho neměli.
Když za rybu zaplatil, najednou mu to došlo. Právě se o něco připravil! O něco nesmírně cenného, něco, co už možná nikdy nebude mít možnost vidět. Cítil tu ztrátu někde hluboko uvnitř sebe. Všechno kolem najednou zšedlo a v očích ucítil slzy. Sklesle se plahočil po tržišti směrem domů. Slzy mu stékaly po tvářích a on se bál podívat vzhůru, aby se jeho pohled nesetkal s někým známým. Styděl se, že pláče kvůli takové malichernosti, ale nemohl si pomoci.
Aniž by si uvědomil, že odbočil z cesty hlavní uličkou, najednou do něčeho narazil. Když zvedl hlavu, spatřil kresbu. Tu kresbu. Narazil hlavou přímo do bedny.
Muž se pobaveně usmál. „Pojď, už na tebe čekám,“ promluvil na něj.
Yuze jen nechápavě hleděl. „Na mne? Jak? Proč?“
„Jsem tu dnes jen kvůli tobě. Pojď, copak se nechceš podívat dovnitř?“
Chlapec nechápal. „To chci, ano, ale já nemám žádné peníze. Už takhle mi rybu prodali pod cenou, jen proto, že nás znají a vědí, jak na tom jsme,“ dodal omluvně a chystal se i s nákupem odejít. Krabice ale jako by ho k sobě neustále přitahovala nějakou mocnou silou, nad kterou nedokázal zvítězit.
„Já vím, řekl ten cizí muž jen tak mimochodem. Peníze po tobě nechci. Potřebuji tvou pomoc a věř mi, nebudeš litovat.“
„Yuze chvíli váhal. Dovolila by mu to matka? Jistě ne. Ale co se může stát? Ten muž po něm žádné peníze nechce, a i kdyby chtěl, stejně je nemá. A rybu z ruky nepustí, tím si byl jistý.
„Dobře, jestli tedy můžu… “ nakročil nejistě k bedýnce. Těsně před tím, než nahlédl dovnitř, uviděl, jak muž zatahal za provázky a něco přitom zašeptal.
V tu chvíli se s chlapcem zatočila zem a skrz kukátko ho to vtáhlo dovnitř. Všechno kolem se rychle měnilo, až se najednou objevil v úplně neznámé krajině. Muž i tržiště zmizeli. Najednou se začal bát. Co to jen provedl? Jak mohl? Měl přece přinést domů rybu. Sourozenci budou mít hlad. Je nejstarší z dětí. On má zodpovědnost, když tu teď otec není. Po zádech mu přeběhl mráz, když pomyslel na to, že by se otec z války také už nemusel vrátit.
Pak si ale nedaleko ve vysoké trávě něčeho všiml. Ve stejnou chvíli uslyšel i zvláštní hlasy. Na chvíli se zarazil, měl by se vrátit, v rukou stále držel rybu. To ho trochu uklidnilo. Jenže nevěděl kudy. A zůstat na místě nebylo řešení.
Nebudeš litovat, jak to ten muž myslel? Zklamal matku, i přesto, že věděl, jak moc ho zrovna teď potřebuje. Znovu se mu chtělo brečet. Napadlo ho, že teď by slzy teprve dávaly smysl, zatímco předtím byly tak pošetilé. Jenže litovat něčeho, co už udělal, je zbytečné. Jediný způsob, jak své chyby napravit, je neopakovat je. A tak se vydal směrem za zvuky.
Po chvíli už dobře viděl, co se ve vysoké trávě děje. Bojovali tam spolu dva nádherní velcí ptáci. Yuze si ale všiml, že něco není v pořádku, i když hned nevěděl co. Pak mu to došlo. Ani jeden z ptáků neměl obě oči, a co bylo ještě pozoruhodnější, ani obě křídla. I přesto spolu neustále zuřivě soupeřili.
Chlapec na ně chvíli jen užasle zíral. Když si ale všiml, že jim dochází síly a každý úder by mohl znamenat konec jednoho z nich, vyděsil se. Rychle vykřikl: „Nechte toho vy dva! Co blázníte? Vždyť zemřete!“
Nečekal, že mu budou rozumět, ale nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo. Ptáci však bojovat přestali. Slétli k němu na zem a, i když byli téměř smrtelně vyčerpaní, zkoumavě ho pozorovali.
„Ty znáš naši řeč?“ promluvili na něj.
„Cože?“ Yuze nechápal. Mluvili přece jeho řečí.
„Ptačí řeči rozumí jen málokdo. A ty s ní dokážeš i mluvit! Jsi výjimečný člověk!“
„To jsem nevěděl, že mluvíte ptačí řečí. Přijde mi, jako bych ji znal odjakživa,“ řekl. „Ale proč spolu vlastně zápasíte?“
„Každý chceme něco jiného,“ odpověděli oba ptáci současně. „Nerozumíme si!“ pokračoval jejich dvojhlas.
„Nezdá se mi, že byste byli tak rozdílní. Tedy, jste každý jiný, to ano. Stejně jako muž a žena. Každý jinak krásný, ale možná byste se mohli doplňovat. Měli byste. A nemyslím tím jen tělesnou stránku. Možná jsou i vaše schopnosti a zkušenosti součástí jednoho celku. Co když nedokážete jeden bez druhého žít?“ Yuze se rozhodl, že zabrání tak zbytečnému krveprolití za každou cenu. „Ti, kteří jsou odlišní, spolu často bojují a nenávidí se. Přitom by si mohli pomáhat a dokázat společně velké věci,“ vysvětlil.
Oba ptáci byli jako zaražení. Slova na ně zapůsobila o to víc, že byla pronesena jejich řečí. Dosud člověka, který by jim rozuměl, nepotkali. Poznali, že se tu neobjevil náhodou, že to vše má mnohem hlubší a důležitější význam. Najednou jim jejich předchozí počínání přišlo pošetilé a zbytečné.
„Kdo jsi, hochu?“
„Yuze,“ řekl chlapec skromně. „Nejsem nikdo důležitý.“
„V tom se pleteš, jsi důležitější, než si myslíš,“ promluvil větší a silnější z obou ptáků, „jinak máš ale ve všem pravdu.“
„Jak jsme mohli být tak hloupí a neuvědomit si něco tak zjevného? Děkujeme. Vděčíme ti za naše životy i za naši budoucnost,“ doplnil ho druhý, sice menší, ale neméně vznešený pták.
Pak se na chlapce společně zahleděli. Když stáli vedle sebe, a ne proti sobě, vyzařovala z nich velká síla. Bok po boku se vznesli a Yuze si uvědomil, že musí mít dohromady nesmírnou moc.
„Víme, co tě trápí, a pomůžeme ti. Navždy už budeš naším přítelem. Teď zavři oči.“
Yuze poslechl. Když oči znovu otevřel, stál ve dveřích svého domu. Rybu stále svíral v rukou. Když spatřil matku, hned se zastyděl. Byl pryč takovou dobu, jistě už se o něj strachovala. Překvapilo ho ale, že vypadá klidně, tak jako už dlouho ne. Dokonce se i usmívala, rozeběhla se k němu a objala ho.
„Chlapče můj,“ víc říct nedokázala. Slzy jí stékaly na jeho ramena. Yuze byl zmatený. Netušil, co se děje.
Pak pochopil. Několik metrů za matčinými zády stál otec. Živý a zdravý.
Povídka se umístila v užším finále soutěže Ilustory 2024.