Dnes píšu.cz

Petra Křížová

Vzpomínám, jak jsem nenáviděl silvestrovské večery, kdy všichni jako blázni odpalovali tisíce raket a ohňostrojů za spousty peněz, jen aby si dokázali, jak se na přelomu roku dobře baví. Teď zamyšleně hledím do dálky a vidím jen tmu, všudypřítomnou a tichou tmu.

Právě odtud to bylo vidět nejlíp. Tady nahoře byly ty zvuky a světla nejděsivější. Nejen pro všechna zvířata v lesích kolem, která nechápala, co se děje, ale i pro mne. V tu chvíli jsem celou naši civilizaci nenáviděl asi nejvíc. Tak to bylo předtím. Už je to minulost.

Teď jsou to už čtyři měsíce od chvíle, kdy přišla tma. Bylo to na začátku léta, když najednou přestala fungovat elektřina. V celé naší vesnici.

Nic neobvyklého, občas se to stalo i dřív. Po bouřce nebo silném větru. Většinou se to ale spravilo během minut, hodin, maximálně příští den dopoledne, když přijeli technici od poskytovatele elektřiny. Teď ale přestaly fungovat i mobily a počítače, zkrátka vše, co mělo baterii. Bez ohledu na to, jak moc byla před tím nabitá. Co je ještě divnější, že od té doby nejdou nastartovat auta, sekačky, prostě nic. Jako by všemu, co využívalo nějakou energii, najednou došla šťáva. Ani letadla ve vzduchu nejsou vidět. Jako bychom se vrátili do středověku.

Naše vesnice leží vysoko v kopcích, nedaleko od krajského města, ale když člověk vyleze na louku nad ní, má před sebou celé město jako na dlani. Dřív tyhle výhledy běžně vyhledávaly zamilované páry. Hlavně v noci. Zaparkovali auto na nejvyšším místě a při pohledu na rozsvícenou metropoli si užívali nejen sebe navzájem, ale taky alkoholu a drog.

Za poslední měsíce sem ale z města nikdo nepřijel. A co hůř, nikdo z těch, kteří se pěšky vydali tím směrem, se taky nevrátil. A na vyhlídku nahoře na louce se vydáváme vlastě jen proto, abychom se, stejně jako já právě teď, přesvědčili, že tam, kde dřív zářily tisíce světel, uvidíme zase jen černočernou tmu.

„Má to smysl sem pořád chodit? Co čekáš, že uvidíš?“ ozve se za mnou.

„Nevím, možná se to zrovna dneska všechno najednou rozsvítí,“ odpovím neurčitě.

Vlastně se světlo mého života rozsvítilo právě teď. Eliška pohodí dlouhými hnědými vlasy a obličej se smutným úsměvem zaboří do těch mých. Pak si sedne na lavičku vedle mě a mlčky hledí do temného údolí. Chvíli mám nutkání svěřit se jí s tím, co tu každý večer sleduju. Co by na to řekla? Teď ale musím se všemi úvahami přestat. Omamná vůně, která se line z jejích vlasů a kůže, mi nedovolí soustředit se na nic jiného.

Najednou mě napadne, že se dolů taky vypravím. Ale stejně jako už tolikrát předtím tu myšlenku rychle zapudím. Kolikátý už bych byl? A nevrátil se z nich nikdo. Některé rodiny zmizely celé. A že tu chybí. Zima se blíží, a to bude každá ruka dobrá.

Na druhou stranu musím uznat, že si zatím vedeme dobře. Zásoby dřeva na zimu jsou už teď víc než velkorysé a spíže jsou po létě taky celkem dobře zásobené. Můžeme mluvit o štěstí, že většina rodin tu chová domácí zvířata a na zahradě pěstuje nejrůznější plodiny.

Pomalu se ruku v ruce vracíme domů a já přemýšlím, jestli se mi dnes v noci ještě podaří vyplížit se tajně ven a pozorovat to.

…..

Scházíme dolů z kopce a já se nemůžu zbavit dojmu, že mi David něco tají. Za celou cestu se na mě ani jednou nepodívá. Sleduje špičky svých bot, ale já vím, že kvůli tomu, abychom nezakopli, to určitě není. Za ty měsíce bez umělého osvětlení jsme si na tmu zvykli.

Ani v ložnici nám světlo nechybí. Slabý měsíční svit na to, abychom trefili do postele, bohatě stačí. Teď se musím smát, když si vzpomenu, jak jsem si dřív večer svítila na každý krok po tmě baterkou v mobilu. Tma má svoje kouzlo. Člověku se zbystří ostatní smysly. Sluch, čich, hmat…

Svalíme se na velkou dřevěnou postel uprostřed místnosti. Kromě ní v ložnici žádný nábytek není. Jen ušák s teď už zbytečnou lampou v rohu u okna a malý stolek s hromádkou knih. Několik zelených květin a na zdech pár mých obrazů.

David mě něžně pohladí po vlasech. Pak do nich zajede prsty. A pokračuje dál po krku a zádech. Přejíždí rukama po mé kůži tak jemně, že si až chvílemi myslím, jestli se mi to jen nezdá.

„Pomalu, pomalu,“ vydechnu ale stejně ho nechám dělat si se mnou, co chce a jak rychle chce.

Vím, že mám půl hodiny, maximálně hodinu, kdy se mi bude plně věnovat. Bude jen můj. Pak se vrátí zase nahoru. Ale teď mi to stačí. V tuhle chvíli nevnímám nic jiného než jeho tělo přitisknuté k tomu mému. Něžně mi přetáhne tričko přes hlavu a místo aby ho odhodil, sváže mi s ním ruce. Tělem mi v tu chvíli projede vlna vzrušení. Propnu se a on se jen usměje, vychutnává si to napětí, které mezi nám v tuhle chvíli je. O každém jeho doteku vím ještě před tím, než k němu dojde.

Na krku cítím jeho teplý dech, který se čím dál víc zrychluje. Mám pocit, že už nevydržím ani vteřinu. V tu chvíli bych mu dovolila cokoli. Jsem celá v jeho moci a on to ví. Hraje si se mnou. Něžně, a přesto, nebo možná právě proto, tak nemilosrdně a krutě. Když se začne plašit i můj dech a mám pocit, že bez jeho doteků nezvládnu už ani vteřinu, prudce se odtáhne, aby se mé, vášní rozpálené kůže dotkl po pár vteřinách znovu a vychutnal si výbuch, jaký jsem doteď nezažila.

„Sakra, jak tohle děláš?“ vydechnu a zhroutím se do peřin.

„Miluju tě,“ pošeptá skoro neslyšně. Obejme zezadu moje ještě roztřesené tělo a oba se pomalu propadáme do bezstarostného spánku. Alespoň pro tuhle chvíli.

Když se po nějaké době probudím, jsem už zase v posteli sama. Posadím se na kraj matrace a obličej schovám v dlaních. Do očí se mi derou slzy. Proč tam pořád musí chodit? Určitě k tomu má nějaký vážný důvod. Přece nezírá jen tak do tmy. A tomu, že by se tam s někým scházel, nevěřím a ani věřit nechci.

Chvíli přemýšlím a pak se rozhodnu. Půjdu za ním znovu. Ale tentokrát tak, aby o mně nevěděl. Třeba ho konečně pochopím. Obleču si tmavé tričko a tepláky, na hlavu černou vlněnou čepici, ve které se mi začne hned po chvíli potit hlava. Na začátek října je pořád ještě dost teplo. Úplně jak tajná agentka, musím se sama sobě smát.

Najednou ale dostanu strach. Cítím, že se dneska něco stane. Nevím sice co, ale vím, že to bude důležité. Tohle už se mi jednou stalo. Když nám doktor oznámil, že nemůžeme mít děti, už jsem to věděla. Seděli jsme tam v ordinaci a já jeho slova ani nevnímala. Už když jsem se ten den ráno probudila, bylo mi jasné, co nám řekne. David se mě snažil rozveselit, ať nepředbíhám, že to určitě dopadne dobře. A pak vedle mě seděl jako dítě, kterému právě ukradli košík plný sladkostí.

Vyrazím ven. Schovávat se mám v plánu až nahoře na kopci. K našemu domu totiž odtamtud vidět není. Něco mi ale říká, že bych měla být hodně potichu už teď. Trochu nelogicky se tedy přikrčím v křoví u plotu a čekám. Těžko říct na co. Po chvíli si začnu připadat jako blázen. To přece nemá smysl, kdo by mě tu asi tak v noci mohl překvapit? Všichni jsou radši zalezlí doma a snaží se nabrat energii na další dlouhý den, kdy budeme řešit, jak tuhle šlamastyku přežít. Už se chci narovnat a vyrazit přes silnici směrem na kopec, když uslyším dole v zatáčce nějaký zvuk. Rychle se stáhnu zpátky do křoví a děkuju své prozíravosti, která mě přiměla obléct se jako lupič.

To, co uvidím, ale předčí i ty nejdivočejší představy. Po silnici směrem nahoru z údolí jede auto, přibližuje se téměř neslyšně. Asi elektromobil. Jak je ale možné, že funguje?

Když se přiblíží až ke mně, najednou zpomalí. Stojím schovaná v živém plotě a téměř ani nedýchám. Auto je celé černé, včetně skel. Vypadá úplně jinak než auta, které jsme používali my, když to ještě šlo. Spíš jako auto z budoucnosti.

Zajede až na konec vesnice a tiše zaparkuje mezi keři zlatého deště. A zmizí, nebo to tak z mého pohledu alespoň vypadá. Kdyby teď kdokoli vyšel ven, ničeho by si nevšiml. Najednou se tam, kde tuším, že vůz stojí, otevřou dveře a vystoupí dvě postavy. Musím uznat, že co se týče maskování, jsem proti nim naprostý amatér. Jsou úplně celí v černém, nebo spíš v nějaké látce, která odráží okolní prostředí. Mezi listím získaly jejich obleky zelený nádech. S tímhle se moje legíny na běhání a fleecová mikina opravdu srovnávat nemůžou.

Postavy se pohybují úplně potichu. Průšvih je, když si to zamíří přesně mým směrem.  Najednou cítím, že fakt, že skoro nedýchám, už není závislý na mé vůli. Moje tělo úplně zdřevěnělo a nejsem schopna pohybu.

Postavy už jsou ode mě sotva metr, když se prudce otočí a zastaví u pouliční lampy. Jeden z nich hbitě vyleze nahoru, jako by měl na rukách i chodidlech něco lepkavého. Hotový Spiderman, napadne mě. V tom si uvědomím, že už nejsem v takovém šoku, když jsem si vzpomněla na Spidermana. Neznámý něco upevní na horní část lampy a rychle sleze. Během pár vteřin zmizí oba v autě a stejně neslyšně jako přijeli, zase zmizí. Konečně se můžu pořádně nadechnout. Pohnout se ale odvážím až o dalších pět minut později, kdy už si jsem skoro jistá, že se nevrátí.

Co to proboha bylo? Jediné, co teď chci, je být u Davida. Opatrně se dostanu na druhou stranu ulice a podél lesa běžím nahoru na kopec směrem k lavičce, kde ho najdu sedět. Klidného, s pohledem upřeným do dáli.

Já jsem udýchaná a rozrušená, ale on si toho ani nevšimne. Kolik podivných věcí se mi dneska ještě stane? Chci spustit záplavu slov o tom, co jsem právě viděla. On si ale jen přiloží ukazováček před sevřené rty, aby mě utišil a ukáže tam, kam se celou dobu upřeně dívá. Teprve teď se taky otočím směrem do údolí a pohlédnu na temné město. Jenže ono temné není…

„Panebože!“ vydechnu. Většina zástavby se zdá být tmavá, ale místy probleskují světla. Jako by někdo natáhl nad domy obrovský štít, štít směřující k naší vesnici. A teď se v něm udělaly trhliny.

„Nechtějí, abychom to viděli,“ řekne David nevzrušeně, zatímco ve mně se všechno vaří. „Nevím proč, ale někdo si tu s námi hraje.“

Najednou světla zmizí a všechno vypadá jako v ostatní dny.

„Ale proč je to teď vidět a jindy ne?“

„Asi mají dnes problémy s rušením,“ nabídne mi vysvětlení. Určitě už o tom přemýšlí dlouho. „Nevidím to poprvé,“ vysvětlí.

„Proto dneska přijeli k nám!“ dojde mi. „Potřebovali to spravit.“ Noční návštěva mi najednou dává smysl.

„Cože?“ vytřeští David oči.

„To jsem ti sem běžela říct,“ dostanu se konečně k důvodu svého chvatného příchodu. Konečně si pořádně prohlédne mé oblečení a uznale povytáhne obočí.

„Chtěla jsem jít za tebou, ale než jsem stihla přejít na silnici, přijelo maskovaný auto. Nějaký úplně supermoderní nebo co! Strašně jsem se bála, ale nevšimli si mě. Byla jsem schovaná v živém plotě. Vylezli na lampu a něco tam dali. Pak zmizeli. Všechno během pár minut. Já byla úplně vyděšená, nedokázala jsem se pohnout. Asi nějaká panická ataka nebo co, nevím, nikdy dřív se mi to nestalo,“ vychrlím na Davida svůj monolog a on jen stojí s otevřenou pusou. O předtuše, která mě varovala, se ale nezmíním.

Ještě chvíli zůstaneme na vyhlídce, ale nic už vidět není. O půl hodiny později se vydáme domů. Z kopce jdeme mlčky. Najednou si všimnu, že i David se na své noční výpravy už nějakou dobu obléká raději do tmavého oblečení.

„Proč si mi o tom neřekl dřív, že něco tušíš?“ uhodím na něj.

„Nevím, asi jsem tomu sám pořádně nevěřil,“ skoro se mi omlouvá.

„Ale já to teď taky viděla! Navíc to auto…“

Kývne a vyndá z kapsy mobil.

„Proč ho nosíš?“ zasměju se. Na to, že nemá cenu tahat s sebou nefunkční krabičku jsem si teda zvykla dost rychle.

Ale on ví přesně, co dělá. Podrží palec na tlačítku pro zapnutí a mobil se po chvíli rozsvítí! Ale jen na dvě vteřiny, pak zase zhasne.

„Co? Jak?“ nechápu, jak je to možné.

„Už se mi to stalo dvakrát. Asi to souvisí s tou tajnou návštěvou.

„Ty myslíš, že tu už byli? Že sem jezdí… pravidelně?“

„Vypadá to tak,“ zašeptá ve chvíli, kdy přijdeme k prvním domům. Do toho našeho se pak téměř doplížíme. Máme strach.

Druhý den ráno nás probudí svit slunce vycházejícího nad lesem. Jeho paprsky se nenápadně kradou do ložnice a nám pomalu dochází, že všechno, co se včera stalo, nebyl jen sen.

„Dneska je úterý, večer je rada,“ dojde mi najednou. „Co s tím budeme dělat? Řekneme jim to?“

„Ne. Zatím ne. Musíme být opatrní. Nevíme, co se tu vlastně děje. Co když je v tom někdo z místních namočený?“ uvažuje David a já souhlasím.

„Ale o co proboha může jít? Komu na nás záleží tak, aby s námi hrál tohle divadlo?“ ptám se spíš sama sebe.

V šest večer se vypravíme na louku za domy. Jdeme vysokou mokrou travou, někdo by ji měl posekat, napadne mě a přemýšlím, který ze sousedů teď má naši kosu. Za poslední týdny jsme se naučili spolupracovat, a hlavně využívat všechno, co nám příroda nabízí.

Na plácku u lesa už postává několik lidí. Dřív jsme tohle místo používali na oslavy narozenin a jiných významných událostí v životě vesnice. Narození dětí, oslavy Silvestra. Tedy alespoň myslím, poslední dobou si na čas před příchodem tmy vzpomínám s čím dál větší námahou. Do vzpomínek mi začínají probleskovat podivné obrazy jakoby z jiného světa. Napadne mě, že bych to asi měla Davidovi říct. Tohle, i ty moje předtuchy. Z myšlenek mě ale vyruší pozdravy sousedů.

Na schůzku přišli skoro všichni. Osmadvacet lidí z třinácti domů, z toho pět dětí různého věku, které pobíhají okolo. Doma zůstalo jen několik starších, co jim zdraví už tolik neslouží, a Zuzka, mladá maminka, které se před třemi dny narodil chlapeček. Přišel ale její muž, který vypadá, že je navzdory svízelné situaci, ve které se naše společenství ocitlo, celkem šťastný. Při pohledu na něj si znovu uvědomím, že se nám vlastně zase tak špatně nežije. V mnoha ohledech je to naopak spíš lepší. Asi bych takhle byla spokojená, nebýt událostí včerejší noci.

Sedneme si na jednu z dřevěných lavic, které jsou okolo ohně. Nejdřív se probírají praktické věci, co je třeba udělat v následujících dnech, co naopak může počkat na pozdější dobu. O důležitých věcech se hlasuje. Znovu padne návrh, jestli není načase zvolit si zástupce, který by v případě potřeby mohl rozhodnout za celou vesnici a rychleji, bez zdlouhavých porad.

Do toho se většině z nás ale zatím nechce. Obava z možného zneužití moci visí ve vzduchu, ale nahlas to nikdo neřekne. Jen Filip. Od toho bych zrovna čekala pravý opak. Je mu něco kolem třiceti, žije sám. Nikdy mi nebyl moc sympatický. Navíc řečnické nadání mu evidentně nechybí. Sleduju jeho proslov a říkám si, že pokud by měl někdo šanci na zvolení, byl by to právě on. Když mi dojde, co by moc v takhle křehkém společenství mohla člověku přinést, zamrazí mě.

„Navíc se nám zatím daří dobře, na zimu jsme připraveni, ve studnách voda je a dřeva máme přichystaného také dost,“ zakončí svou řeč na téma, proč by na stávajícím systému nic neměnil.

O co mu sakra jde? Zamyšleně se na něj zadívám a vzápětí toho hned zalituju. Pohled mi totiž vrátí a není to vůbec příjemné. Mám pocit, jako by se mi snažil dostat do hlavy.

Když se vyřeší vše důležité, připravíme na ohništi ve velkém hrnci společně večeři. Alespoň se tak teplo z ohně využije vícekrát, nejen jako světlo a na zahřátí.

Lidé si libují, že máme štěstí, že je tu plno starších domů, které jsou vlastně na život bez elektřiny vybaveny dokonale. Některé z domů mají dokonce dochované i celkem důmyslně vybudované vnitřní suché záchody. Kdo takové štěstí nemá, rychle před zimou za pomoci sousedů podobné zařízení buduje. V mrazu se běžet vykonat potřebu do lesa nechce ani mladému, natožpak starším lidem nebo rodičům s malými dětmi.

I tentokrát přijde řeč na to, co a proč se vlastně stalo, ale podobných debat už ubývá. V prvních týdnech po příchodu tmy jsme prakticky nic jiného neřešili. Večer co večer se plánovalo, jak se někdo vydá do města. Ale s tím, jak se žádná z výprav nevrátila a jak začal život v našem malém společenství fungovat, podobných debat ubývalo, až přestaly takřka úplně.

Jenže nám dvěma to teď znovu vrtá v hlavě. Jak je možné, že jsme tak rychle rezignovali a přijali svůj osud? Sedíme tiše stranou a pozorujeme ostatní. Čekáme, jestli se někdo neprozradí, že něco ví, nebo alespoň tuší. Najednou mám pocit, že ty lidi vlastně neznám. O každém z nich dokážu říct spoustu informací, ale nevzpomínám si, kdy a jak jsem se je vlastně dozvěděla. Přijde mi, jako kdyby mi všechno někdo nalil do hlavy v jediném okamžiku. David mi pevně svírá ruku. Nemůžu se dočkat, až si promluvíme o samotě.

Večer se ale vleče a my dnes rozhodně nechceme odejít jako první. Čím víc toho zjistíme, tím lépe pro nás. Na mě ale pomalu doléhá únava z nevyspání i stresu. Tupě zírám do ohně a za chvíli se už ocitám na hranici bdění a spánku, hlavu položenou na Davidově rameni. Když před sebou najednou spatřím známý obraz. Sedíme úplně stejně, jen na vínové pohovce, v našem moderním bytě v centru města a před námi plane oheň – promítaný hologramovým projektorem. Všechno vidím ale v dálce, přes obraz jako by někdo dal filtr, na kterém běží zároveň jiný příběh, divadelní představení v kulisách téhle vesnice.

Prudce sebou škubnu, vyskočím a nebýt Davida, který mě chytí včas za ruku, spadla bych do ohniště. Teprve potom nabudu plného vědomí, vytřeštěně zírám do ohně, ale v plamenech už nic nevidím. Až pak si všimnu vyděšených pohledů ostatních.

„Já… se moc omlouvám, asi jsem usnula a… něco se mi zdálo, něco děsivého,“ špitnu.

David mě odvádí domů a já ještě dlouho cítím v zádech zvědavé pohledy. Hlavně Filipův, což je mi dost nepříjemné.

„Lásko, co se proboha stalo?“ vyhrkne na mě David hned, jak za sebou zavřeme dveře. „Vypadalo to dost děsivě. Šel z tebe strach!“

„Pamatuješ si, že bychom někdy dřív rozdělávali oheň v krbu? Sirkama?“ hlesnu.

„No… vlastně ne.  Ale pamatuju si, jak jsme před ním seděli. Skoro každý večer, jasně vidím ty plameny,“ zamyslí se.

„A na čem jsme seděli?“ napovím mu. „Na naší vínové pohovce?“

David ztuhne. „Naše sedačka… Vždycky jsme se hádali, jestli je červená nebo fialová. Ty si říkala…“

Přikývnu. „Náš byt v centru. Naše auto. Naše práce. Ty nejsi truhlář, jde ti to se dřevem, to jo, ale….

„Ale jsem ajťák. Proto mi nedal ten telefon spát, proto jsem ho pořád zkoušel zapnout.“

„A já nemaluju obrazy, teda maluju, ale není to moje práce. Je to můj koníček, který jsem chtěla vždy dělat, ale nikdy jsem na to neměla moc času. Protože pracuju jako učitelka, nebo jsem pracovala, předtím…“ dodám polohlasem.

Stojíme v chodbě celou věčnost, najednou se nám vybavují obrazy z našeho skutečného života. Sice v mlze, ale jsou tam. Čemu ale nerozumíme, je důvod, proč jsme tady. A kdo s námi hraje tuhle podivnou hru.

Co je nám ale oběma jasné, je to, co budeme dělat zítra v noci. Půjdeme domů!

V noci se snažím alespoň trochu spát, ale moc mi to nejde. V hlavě mám příšerný zmatek. David se vedle mě taky převaluje. Nakonec začneme plánovat, jak náš útěk provedeme. Jasné je, že to musí být tajné. Věřit tu nemůžeme nikomu. Zvlášť po té události u ohně.

Hlavně se celý den musíme chovat, jako by se nic nedělo. A to nebude vůbec jednoduché. Zrovna na zítra totiž David slíbil Filipovi pomoct s opravou střechy. Když si vzpomenu, jak na mě dnes zíral, nemám z toho vůbec dobrý pocit. Určitě je v tom nějak zapletený a mohl by nás ohrozit.

Máme strach.

Usneme až k ránu a moc klidný spánek to není.

V devět odejde David k Filipovi a já se vydám k Zuzce. Slíbila jsem jí pomoct s vymalováním dětského pokoje pro malého Olivera, toho, co se před pár dny narodil.

„No ahoj, seš celá?“ vybafne na mě drobná blondýnka hned mezi dveřmi.

Překvapeně na ni zírám. „Neměla bych se na tohle ptát spíš já tebe? Ty jsi v sobotu porodila,“ vrátím jí otázku. Pak si ale za ní v chodbě všimnu jejího muže a dojde mi, že mluví o mém včerejším faux pax u ohně. Informace se šíří rychle i bez internetu.

„Jo tohle, to nic, nějak na mě dolehla únava. Poslední dobou jsem špatně spala. Už je to dobrý,“ zalžu a snažím se tvářit, že ty kruhy, co mám pod očima, neexistují.

Zuzka si evidentně myslí své, ale už se neptá. Za to jsem jí vděčná. Zrovna jí je mi v téhle situaci nejvíc líto. Strašně ráda bych jí všechno řekla, vzala je s sebou. Vždyť má mimino proboha. Ale vím, že to nejde. Netušíme, co nás dnes v noci čeká. Nezbývá než věřit, že všechno dopadne dobře. Navíc Zuzka i její muž vypadají tak šťastně. S tím se musím zatím spokojit.

Vyzdobit dětský pokoj pro mne bývalo dřív dost těžké. Připomínalo mi to moje selhání, co se dětí týče. Alespoň dřív jsem to jako selhání chápala. Ale teď cítím, že už mi malování pro děti tak nevadí, vlastně mě to dost baví. Dívám se na malého v Zuzčině náručí a před očima mi vyskakují motivy, které chci přenést na zeď.

Ani nemůžu uvěřit tomu, že je teprve poledne, když dokončím poslední stěnu. Když u nich obědvám, vzpomenu si na Davida a klid, který jsem cítila při malování, je pryč. Zuzka si toho všimne a položí mi ruku na rameno. Mimoděk jí sjede pohled na moje břicho.

„Neboj, všechno bude v pořádku. Věř mi,“ řekne a jde rychle odnést talíře do kuchyně.

Tím mě vykolejí ještě víc. Jak to myslela? Vysvětlila si snad moji nervozitu tím, že ona má dítě a já ne? Ale proč řekla, že bude všechno v pořádku? Ví přece, že děti mít nemůžeme.

Celou cestu domů o tom přemýšlím, až se před brankou málem srazím s Davidem. Vypadá taky dost nervózně.

„Tak co?“ vybafnu na něj.

„Ale nic, jen se celou dobu děsně vyptával, na nás dva, na minulost. Snažil se u toho tvářit, že jen konverzuje, ale určitě něco ví. A snaží se zjistit, co víme my. Měl jsem co dělat, abych se nějak neprořekl. Co ty?“

„Jo dobrý, teda, taky to bylo divný, ale v pohodě,“ zalžu.

Zbytek dne strávíme odpočinkem a přípravami. Večer se vleče, ale nechceme nic uspěchat. A tak se rozhodneme poprvé v životě zapálit oheň v krbu, který nám zřejmě někdo přidělil. Spolu se sadou nových vzpomínek, které měly, bůh ví proč, nahradit ty původní.

Nakonec to není vůbec špatné a mě na chvíli napadne, jestli děláme dobře, že chceme utéct. Vím ale, že jinou možnost prostě nemáme. I kdyby jen proto, abychom zjistili, co se to tu sakra děje.

Na cestu se vydáme až po půlnoci, ani nevím proč. Není na co čekat. Ale jak jsme tak seděli u krbu, ani jednomu se nám pryč nechtělo. Když jsem si na chvíli snažila vybavit, jak sedíme v našem bytě, v tom skutečném, bylo to sice asi opravdovější, ale tohle, teď a tady, se mi líbilo mnohem víc. Nedovedu si to vysvětlit, snad je to tou únavou.

Hned za domem sejdeme ze silnice na lesní cestu. Mezi stromy to sice bude trvat déle, ale nemůžeme riskovat, že potkáme nějaké z jejich super maskovaných aut. Znovu přemýšlím, co bychom asi tak měli při setkání s nimi dělat. Ale s kým vlastně? Kdo na nás tam dole čeká? Nebo čekají už za támhle tím stromem? Raději podobné myšlenky zavrhnu. Nemá to smysl. Ruku v ruce scházíme hustým lesem dolů z prudkého kopce.

Štípnutí na krku o několik vteřin později mě sice překvapí, ale nestihnu už nic jiného, než se vyděšeně podívat po Davidovi. Pak se oba svalíme do měkkého jehličí.

 …..

„Dobré ráno, tak odpočatí?“ usměje se na nás muž v obleku. Velkým oknem za jeho hlavou proniká do místnosti skrze žaluzie dopolední světlo. „To jste nám tam tedy moc dlouho nevydrželi.“

Sedíme na bílém gauči uprostřed elegantně zařízené kanceláře.

„A co přesně a jak dlouho jsme tam měli podle vás vydržet?“ zeptám se po chvíli a očima nepřestávám pátravě přejíždět po místnosti. Nikde však nenajdu nic, co by mi napovědělo, kde to jsme.

„A kdo vůbec jste, nevzpomínám si, že byste se nám představil,“ vyjede po kravaťákovi David.

„Pardon, pardon. Jmenuji se Viktor. Všechno je sepsané ve smlouvě, tady před vámi,“ ukáže na tenoučký laptop, který posune ještě blíž k nám. „Mám informace, že se vám zřejmě vrátily vzpomínky, nebo přesněji část z nich,“ doplní, když si všimne našich nechápavých pohledů. „Mým úkolem je zjistit, na co přesně jste si vzpomněli.“

Tak to si děláš srandu, chlapče, pomyslím si. „Možná bychom mohli začít tím, že nám vysvětlíte všechno,“ odseknu. „Pak se teprve uvidí, jestli se bude chtít mluvit i nám,“ spustím odvážně, až mě to samotnou překvapí.

„Dobrá,“ přikývne muž. „Asi si tím ušetříme mnohá nedorozumění.“

Zhluboka se nadechne a pomalu začne: „Rozhodli jste se zúčastnit projektu naší společnosti, který jsme nazvali Subsidio. Je to poměrně nový projekt, který se nám před pár lety podařilo vyvinout po expanzi umělé inteligence, respektive díky možnosti upravovat vzpomínky, což nám dnes už umělá inteligence umožňuje. V budoucnu by to měl být poměrně výnosný podnik, který bude určen výhradně pro movité občany.“

„Ale to jsme my nejsme, pokud si alespoň na tohle vzpomínám dobře,“ přeruším ho.

„Máte pravdu. Jenže my se, i když už na projektu pracujeme delší dobu, stále potýkáme s problémy. Chybí, respektive chyběla nám data z praxe, na základě kterých by AI byla schopná chyby vyhodnotit a opravit. Proto jsme se rozhodli spustit projekt zatím zkušebně, pro dobrovolníky. Samozřejmě zdarma, vzhledem k tomu, že výsledek byl značně nejistý.“

„Chcete říct, že jsme se dobrovolně nabídli jako zkušební materiál?“ nevěřícně vrtí hlavou David.

„Vlastně ano. Měli jste k tomu hned několik důvodů. Oba jste před nedávnem přišli o práci, a navíc se vám nedařilo počít dítě. To je v dnešní době běžné, zvlášť u párů, které zažívají ve větší míře stres. A i tohle by měl být náš program schopen řešit. Ale nebojte, i když jste se účastnili zkušební verze, vše probíhalo úplně stejně, jako kdybyste byli platící klienti. Sepsali jsme podrobnou smlouvu. Všechny myšlenky, které vám byly vymazány a nahrazeny jinými, jste odsouhlasili. A čtyři měsíce vše fungovalo. A tady bych právě potřeboval pomoci, i když máme od našich zaměstnanců celkem podrobné informace, přesný důvod obnovy vašich původních vzpomínek nám jasný není.“

„Počkejte, kdo jsou vaši zaměstnanci? Filip a kdo další?“

„Filip? Vy myslíte toho mladého muže, který utekl krátce po vás? Ne, ten opravdu ne. Zřejmě také něco zpozoroval a i u něj došlo k obnově. Osobní údaje klienta vám samozřejmě sdělovat nemůžu, jistě chápete, ale je v pořádku. Lokalizovali jsme ho rychle, stejně jako vás. Nicméně abychom se vrátili k vám. Informace, že na citlivější klienty, jako jste vy, metoda funguje hůře, je pro nás nesmírně cenná.“

„Citlivější klienty?“ nechápu.

„Ano je to tak, ve vašem případě jsme dlouho zvažovali, zda vás do experimentu s úpravou myšlenek vůbec zařadit. Vzhledem k tomu, že jste mívala v extrémních situacích často předtuchy, bylo pravděpodobné, že nastanou komplikace. Ale nakonec jsme to riskli a teď jsme za to rádi. Díky vám máme celou řadu dat, která použijeme k vylepšení našeho systému, aby k obnově vzpomínek u dalších klientů už nedocházelo. Můžete mi ale tedy objasnit, co bylo prvotním impulzem? Proč jste začali pochybovat?“

V místnosti se rozhostí ticho. Chvíli přemýšlíme, co můžeme prozradit. Ale zdá se, že do sebe všechno zapadá, přesně jak říkal. Podíváme se na sebe a David začne.

„Jako první jsem si toho všiml já. Z vyhlídky nad městem byla občas vidět světla a několikrát se mi podařilo na chvilku zapnout mobil. Jen tak problikl, víc nic. Napadlo mě, že půjde o nějakou rušičku. A když si pak Eli vzpomněla na náš gauč…“

„Na gauč?“ pozvedne muž obočí. „Co bylo s gaučem?“

„No,“ vprsknu. „Vždycky jsme se hádali, jakou má barvu. Já tvrdila, že je vínový, podle mého muže byl fialový.“

„No a Zuzana?“ vzpomenu si najednou. Vždyť jsem se o ni tak bála.

„Ta pro nás pracuje už dlouho. Společně se svým partnerem.“

„Cože? Ale vždyť…  ona… před pár dny přece porodila!“

„Ano, po jejím otěhotnění s manželem dlouho zvažovali, jestli v projektu zůstanou, ale nakonec se rozhodli pokračovat. A nastoupili do vesnice spolu s vámi.“

„Ale co kdyby někdo onemocněl? Třeba to miminko? Vždyť jsme byli skoro bez léků i jiné pomoci.“

„Nebyli, nebojte. Vše je podrobně uvedeno ve smlouvě. Klienti si vše určí předem. Pokud chtějí při vážném onemocnění nebo ohrožení života vesnici opustit, zařídíme to. V ceně je zahrnuto i to, že bude třeba dalším lidem poupravit vzpomínky. Jako se to děje právě teď kvůli vašemu útěku.“

„Aha, to jsem netušila,“ zarazím se.

„Nemohla jste, to je v pořádku.“

Pak už jen oba sedíme s otevřenými pusami, na další dotazy se nezmůžeme.

„Můžeme teď, prosím jít?“ dostanu ze sebe po chvíli.

„Samozřejmě, jen vám musím sdělit, že váš byt během vaší nepřítomnosti navštívil exekutor. Na vše jsme dohlédli, přesně jak je ujednáno ve smlouvě, nicméně vaše dluhy…“

Křečovitě stisknu Davidovu ruku, žaludek se mi sevře a dojde mi, že tenhle nepříjemný pocit ze svého minulého života dobře znám. Na obličeji svého manžela vidím, že i on si vybavil vzpomínky, na které by raději zapomněl.

„Mám tu pro vás ale jeden návrh,“ pokračuje muž po chvíli. „Momentálně intenzivně pracujeme na vylepšení našeho systému. I díky vám jsme v tomto ohledu zase o krok dál. Pokud máte zájem, můžeme vás do vesnice vrátit. Už jsme spolu ušli kus cesty a vaše data jsou pro nás nesmírně cenná. Věříme, že tentokrát už k obnově původních vzpomínek nedojde.“

 …..

Vzpomínám, jak jsem nenáviděl silvestrovské večery, kdy všichni jako blázni odpalovali tisíce raket a ohňostrojů za spousty peněz, jen aby si dokázali, jak se na přelomu roku dobře baví. Teď zamyšleně hledím do dálky a vidím jen tmu, všudypřítomnou a tichou tmu.

Právě odtud to bylo vidět nejlíp. Tady nahoře byly ty zvuky a světla nejděsivější. Nejen pro všechna zvířata v lesích kolem, která nechápala, co se děje, ale i pro mne. V tu chvíli jsem celou naši civilizaci nenáviděl asi nejvíc. Tak to bylo předtím. Už je to minulost. Teď je to už skoro rok od chvíle, kdy přišla tma.

„Už se tam zase se díváš? Ty s tím asi nikdy nepřestaneš, viď?“ ozve se za mnou.

„Nevím, uklidňuje mě to,“ odpovím a něžně Elišku pohladím po jejích dlouhých vlasech.

„Vlastně vím, přestanu s tím hned. Jinak sem za mnou ty nepřestaneš chodit. A to bys teď neměla,“ políbím ji na její rostoucí bříško a ruku v ruce se pomalu vydáme domů.

Ještě se naposledy podívám do dálky a na vteřinu mám pocit, jako bych ve tmě zahlédl jemný záblesk světla. A dost, pomyslím si, mám na práci důležitější věci.

 

Povídka se umístila na 15. místě v soutěži Vidoucí (ročník 2025).