sobota 9:05
Starší policejní octavie zastavila na štěrku u rozestavěného obchodního centra. Hanku napadlo, že si vlastně ani nepamatuje, kdy byla naposledy v obchoďáku. Určitě ne s jiným cílem, než rychle naházet do košíku ty nejnutnější potraviny a chvátat domů. Nějak poslední dobou nestíhá. Má to tak celý život, jenže teď je to jiné. Teď jí to totiž vadí.
Vždycky měla ráda, když se věci hýbaly. Nuda byla synonymem pro pomalé umírání. Adrenalin byl pro ni ten správný hnací motor, to pak nepotřebovala jíst a skoro ani pít. Teď se ale cítí jako štvaná zvěř. Ani si nepamatuje, kdy se naposledy s chutí pořádně najedla. O bezstarostné sklence vína s kamarádkou také nemůže být řeč.
Dvojčata se pomalu dostávají do puberty a Honza je pořád někde pryč. Možná až moc poslední dobou. On, který nikdy nikam nechodil, který si dal večer jedno pivo u televize a to mu stačilo.
„Třeba si to všechno jen moc beru. Někdy si připadám jako děsná stíhačka,“ pronesla spíš pro sebe, když se soukala z auta, ale Martin okamžitě zareagoval.
„To mi nepřijde,“ sundal si z hlavy pochůzkářskou čepici. Otřel si zpocené čelo a pokrývku neochotně vrátil zpátky na své místo. Vypadal zamyšleně. Hanka si nemohla vzpomenout, kdy naposledy někoho její problémy takhle zajímaly. Možná by si měla dávat větší pozor, co před mladším kolegou zmiňuje. Stejně ale nedokázala zastavit proud myšlenek, který jí nedal v posledních dnech spát.
„Možná… Možná mě podvádí…“ Uf! Bylo to venku. Myšlenka, která jí v hlavě hlodala poslední dny tak usilovně, že chvílemi čekala, kde na spánku se objeví díra. Kýžená úleva se ale nedostavila. Zato panika ano. Rychle zvažovala, jak zachránit situaci. Co jí to jen z té pusy proboha vyletělo? „Ale asi to bude tím, že jsem přepracovaná. Je toho poslední dobou na nás moc. Však víš. Práce, děti, dům… Co?“
Sakra! Už mlč. Ještě jedno ujištění a bude mu stoprocentně jasné, co se u vás doma děje. Martin ale neřekl nic.
Že já si na tu pusu nedám pozor. Ještě se to někdo dozví. Donese to Honzovi, Nebo hůř, dětem. Jsou ve věku, kdy potřebují v rodičích cítit oporu, ne vnášet do života ještě větší zmatek.
Suchý štěrk skřípal pod těžkými služebními botami a i těch několik málo metrů od auta ke vchodu do budovy se na sluneční výhni zdálo jako kilometr.
„Nepleteš se.“ Martinova slova prořízla těžký vzduch jako břitva.
„Cože?“ Hanka se zastavila a nechápavě zírala na kolegu.
On to věděl, věděl, že ji manžel podvádí. Není to tak dávno, co ho přistihl s tou holkou v autě před jejich domem. Jenže říct to by znamenalo přiznat, proč tam byl. Proč tam jezdí večer co večer a sleduje ji škvírami v žaluziích, jak vaří večeři, povídá si s dětmi, uklízí, dívá se na televizi a pak chodí sama spát.
„Noo…“, sakra, jak teď z toho ven? Mysli chlape, sakra, mysli! „Řekl bych…, že v tomhle vedru máme všichni občas trochu popletené myšlenky.“ Bezva, být za totálního idiota je asi pořád trochu lepší než za stalkera. Když to doplním odzbrojujícím úsměvem, mohlo by to klapnout.
„Aha…, tak to jo“, netají se Hanka svým zklamáním. „A proč sem vlastně jdeme? Chytat bronz na střechu toho monstrdomu?“
„V noci někdo volal na služebnu, že tam někdo chodí. Kluci to byli omrknout, ale ve tmě nic neviděli ani neslyšeli. Možná se to někomu jen zdálo, tak to nechali být. Ještě by si tam kvůli nějakýmu vtipálkovi zlámali nohy. Prověřit to ale musíme.“
pátek 20:30
Podíval se z velkého okna, nebo spíš toho co se v budoucnu velkým oknem stát mělo, na blížící se západ slunce. I když už byl večer, teplota se pořád držela okolo třiceti stupňů. Zvlášť tady na staveništi bylo neskutečné horko. Ona na sobě měla lehounké letní šaty, které toho moc skrýt nedokázaly. Pohled na ni pro něj ale znamenal víc. Ona byla jediným člověkem, kterého do svých sedmnácti potkal, který ho chápal. Chápal se vším všudy. Určitě by pochopila, i kdyby věděla, že to má dnes v plánu.
Začalo to už na základce. Říká se tomu šikana. Debilní slovo. Prakticky jde o to, že se ráno probudíte a při představě, že máte jít do školy, se pozvracíte. Někdy se prostě stane, že vás zajímají jiné věci než spolužáky. A nesete následky. Najednou stojí matematika s fyzikou proti Snapchatu a Tiktoku. Prakticky to znamená hlavu v záchodě.
Pár lidí vás má celkem rádo a občas spolu pokecáte, ale není zas tak úplně o čem. Mít IQ vysoce nad průměrem je spíš za trest. Zvlášť když vám dělá problém přetvařovat se. Když se i přes to úporně snažíte zapojit do normálního života. Jenže ten život vás nechce pustit. Skopává vás dolů z lavičky, kde sedí všichni ostatní.
A pak se objeví ona. A splňuje všechno, o čem se vám mohlo kdy zdát. Je krásná, rozumí vám a vašim vášním. Chápe vtipy, které jí ze začátku raději jen šeptáte do ucha. Pak se najednou přestanete bát a máte chuť vykřičet na celý svět, že se to stalo, že jste ji poznal a že spolu strávíte zbytek života a nikdo a nic už vám to štěstí nikdy nemůže vzít. A pak vám to vezmou všechno a najednou. Všechnu naději, v jeden jediný okamžik.
Ta lékařská zpráva by se mu, být to na ní, nikdy nedostala do rukou. Jenže on ji našel. A co víc, on té diagnóze i rozuměl. Už v šesti letech, když se spolužáci trápili s Máma mele maso, si pročítal lékařské příručky. Prostě ho to bavilo. Pravda, takhle vzácnou degenerativní chorobu tenkrát ještě neznal a nebyl sám. Tahle neblahá novinka se objevila teprve před pěti lety a řada elitních jmen ve výzkumu by dala kdovíco za to, aby jí přišli na kloub. On se do toho pustil prakticky hned poté, co ten proklatý papír našel. Jenže to, co zjistil, ho vyděsilo mnohem víc. Na nic nepřišel. Prostě to nemá řešení. Ne v téhle fázi. Možná kdyby to bylo před rokem, byla by šance, že něco vymyslí. Ale teď, teď už bylo na všechno pozdě.
Tedy na všechno ne. Právě dnes by bylo nejlepší to udělat. I když se znají teprve pár měsíců, ví, že už nikdy žádnou jinou nebude milovat tolik jako ji. Že ona je ta jediná, se kterou si dovede představit být už navždy. Ale souhlasila by, kdyby tušila, co má v plánu? Že to rozhodl za ně oba?
„Co tam vidíš? Poděl se o ten pohled se mnou,“ zašeptala mu do ucha tak nečekaně a tak blízko, až mu po celém těle naskočila husina. Neskutečně nádherně voněla. Objala ho zezadu a hlavu si položila na jeho rameno. Stáli na úplném kraji… Žádné lešení před nimi. Nic, jen prázdnota pěti pater, Stačilo by, aby oba ve stejnou chvíli vykročili a skočili by, jak věřila, rovnou do nicoty. Do krásné tmy vesmíru.
Cítila to napětí v jeho těle, asi ji to i těšilo, že na něj takhle působí. Jaké by ale byly jeho pocity, kdyby věděl, co má dnes v plánu? A je vůči němu vůbec fér to dnes udělat? Vždyť si vzala tyhle šaty, ty by odzbrojily i toho nejzásadovějšího muže. Připadala si trochu jako podvodnice. Mohla si vybrat někoho jiného, s kým by to udělala. A neublížila by člověku, kterého tak šíleně miluje. Někde uvnitř ale cítila, že nikdo jiný s ní v tuhle chvíli být prostě nemůže. Jenže on netušil, nevěděl, že tak, jak ji zná, už dlouho vypadat nebude. Nevěděl, jak si s nimi příroda, ta kterou tak milují, její zákony a krásy, kterým většina smrtelníků nerozumí, jak si s nimi tahle krutá dáma teď hodlá pohrát.
Zavřela oči a neubránila se vzpomínce na včerejší návštěvu tety. Jediné příbuzné, která jí zbyla. Stály na hřbitově u hrobu rodičů a teta řešila, co bude zítra k obědu. Do očí se jí draly slzy. Najednou toho bylo prostě moc. Připadala si na pokraji zhroucení. Když nic neříkala a tupě zírala před sebe na náhrobní desku, asi aby prolomila ticho, zeptala se jí teta, kam by chtěla jet v létě na dovolenou. To už jí v hlavě něco vybouchlo. Alespoň takový měla v tu chvíli pocit. Obličej jí jen hořel a slzy v očích neskutečně pálily. Bála se zvednout pohled. Musela mít oči totálně červené. Stejně jako zbytek obličeje. Teta si prošla těžkým obdobím, kdy sama bojovala s nemocí.A když se vyléčila, čekala ji kupa starostí s nadprůměrně inteligentní neteří. Copak jí může něco říct?
„Dneska bych nebyl nikde jinde radši,“ pošeptal teď do ucha pro změnu on jí. Jeho ruce si pohrávaly s ramínky těch titěrných šatiček. Stačilo by jemně škubnout a… Zhluboka se nadechl, aby ovládl ten prudký nával vášně, který ho málem pohltil.
„Zapálím svíčky a něco nám naleju,“ řekl tiše, jakoby na omluvu. Nervózně se podíval směrem, kde se v prachu staveniště povaloval jeho batoh. Jako by něco zvažoval. Přikývla, ale zarazilo ji to. Co v tom batohu má?
Když se o deset minut později uvelebili na dekách, každý v ruce jednu sklenku s šampusem, najednou nějak nevěděli, co říct. Pohled na sluneční kotouč mizící za horizontem byl impozantní. Trápilo ji, že si to lépe nepromyslela. Jak to má udělat, aby si ničeho nevšiml?
Otřásla se zimou, která se s mizejícím sluncem náhle rozlila všude kolem.
„Promiň,“ vydechl a rychle vstal, aby jí přinesl svou bundu. Když se vrátil, cukla sebou, jako by se ho lekla. V rukou svírala křečovitě svou skleničku. Při pohledu na něj se ale opět uklidnila.
„Co se děje?“ zeptal se trochu nervózně. Najednou si nebyl jistý, jestli se rozhodl správně.
„Už nic,“ chvíli jsem se bála, že se mi nevrátíš. Že na všechno zůstanu sama.
„Nikdy tě neopustím blázínku,“ špitl a dlouze ji políbil. „Nikdy!“
Slunce zmizelo za obzorem přesně ve chvíli, kdy se napili.
sobota 9:15
Když se Hanka s Martinem vyšplhali po strmých kovových schodech do pátého patra, rozprostřel se před nimi velký prostor. Jeho okna byla otevřena do krajiny za městem. Teď dopoledne tam byl asi největší chládek z celé budovy. Okna směřovala na západ a ranní slunce sem zatím nedosáhlo.
„Tohle bude jednou krásná kavárna,“ vydechla Hanka. Když vtom je spatřila.
Na betonové podlaze před tím největším oknem uprostřed celé západní stěny leželi v objetí na dekách, opřeni o pytle s cementem. Mohli to být sotva středoškoláci. To už se k nim ale Martin rozeběhl. Ještě než se jich dotkl, aby zkontroloval pulz, bylo jí ale jasné, co řekne. Viděla mu to na očích. Vlastně ty poslední metry už ani nechvátal, nebylo kam. Před sebou měli sklenky se zbytky něčeho, co vypadalo jako víno.
„Co jste to vypili, vy blázni?“ neudržela se a z očí jí vytryskly slzy. Všechny ty potlačované emoce z minulých týdnů se teď najednou draly na povrch.
pondělí 22:20
Sklenička v její ruce se rozletěla na desítky drobných střepů. Teprve to Hanku vrátilo zpět do reality. Při jejím mytí se na chvíli přenesla o dva dny zpátky. Byly to hodiny myšlenek, které od té doby, co je našli, věnovala těm dvěma. Zpráva z patologie potvrdila, že smrt mladého páru způsobila otrava. V jeho sklence byl kromě šampaňského jeden, v její hned dva druhy extrémně silného jedu. Kolegové na stanici jim neřekli jinak než Romeo a Julie. Přišlo jí to hrozně kýčovité.
Automaticky si opláchla zraněnou ruku pod proudem vody. Uklidila střepy a druhou sklenku umyla už opatrně. Řízla se naštěstí jen trochu. Mnohem víc bolelo, že se Honza ani neobtěžoval po své dámské návštěvě uklidit. Venku se ozval motor pomalu zastavujícího auta. Dřív než se podívala z okna, věděla, že tam zaparkoval Martin. Jenže co s tím? Ti dva mladí z obchoďáku měli narozdíl od ní odvahu.
Jak tak stála uprostřed kuchyně, ranka na ruce začínala pálit.
„A dost!“ rozhodla se. „Nebudu se schovávat před člověkem, kterému na mě záleží.“ Odhodlaně vykročila do tmy směrem k Martinovu autu.