SÁRA
S námahou otvírám oči do pozdního listopadového odpoledne. Do parapetu bubnují velké kapky deště. Připomíná mi to nějakou píseň, jen si nemůžu vzpomenout kterou. Vůbec se mi nechce vstát, ale měla bych jít vyvenčit Normana. Otočím se na posteli a jak se opřu o ruku, ucítím prudkou bolest na zápěstí. V místech, kde mám už třináct let tetování. Promnu si ruku a rozhodnu se předejít nepříjemným vzpomínkám rychlou akcí. Seběhnu po schodech do chodby. Tam se navleču do nepromokavé bundy, zvednu dřímajícího psa z pelechu a chvatně vyrazíme ven.
Trochu mě zarazí, že nejančí jako obvykle, když se jde na procházku. Ale to bude asi tím, že ještě napůl spí. Ostatně, stejně jako já před pár minutami. Než se ozvala ta ruka…
Zavřu dveře a v tom mi dojde, že jsem si uvnitř zabouchla klíče. Sakra! Teď to ale nemám kapacitu řešit. Na to bude čas, až se vrátíme. Hlavu mi plně zaměstnávají myšlenky na minulost, na můj starý život. Jak moc se liší od toho současného. Oba, já i pes, se ve stejnou chvíli otřeseme zimou.
Když procházím zahradou, mám divný pocit. „To je zas dneska den,“ procedím mezi zuby, abych si vysloužila Normanův nechápavý pohled. „Jako každý rok. Už aby bylo zítra,“ doplním pro psa, jako by ho to snad zajímalo.
Nemůžu si ale stěžovat. Utíká to rychle. Celodenní spánek, podpořený včerejší konzumací alkoholu, zajistil, že zbývá už jen pár hodin a tohle nepříjemné datum zase na rok zmizí. Z mých hodinek, mobilu, neuvidím ho ani na monitoru počítače. Jen v nočních můrách zůstane.
Jdeme s Normem po louce směrem k řece a mně se vkrádá do mysli pocit, že nás někdo sleduje. Ve vzduchu je něco cítit, nedokážu ten pach ale nikam zařadit. Když se přiblížíme ke kraji louky, vezmu psa na vodítko. Na prstech ucítím chlad kovové karabiny. Stejný chlad se začíná rozlévat i uvnitř mého těla. Měla bych se dát dohromady. Večer přijedou Dan s Tinou, nechci aby něco poznali.
Cesta lesem se svažuje k potoku. Najednou mi připadá, že je mnohem větší tma, než obvykle tou dobou bývá. Musím namáhat oči, abych se vůbec zorientovala. Když vyjdeme na další louku, začne pršet ještě vydatněji. Chůze ve vysoké mokré trávě není dvakrát příjemná. Za tu chvíli, co jsme venku, už jsem celá promočená. Zkontroluji, jestli neuvidím někoho se psem, aby se za ním Norman nerozeběhl. V dálce sice vidím postavu, je ale sama. Pustím tedy Normana z vodítka. Jenže ten se, místo aby lítal jako vždy, drží u mé nohy. To mě trochu zneklidní. Co ten pes blbne? Dneska je fakt divný den.
Když přijdeme k řece, všimnu si, že se k nám neznámý pomalou chůzí přibližuje. Jako by se teprve rozhodoval, co udělá. „Už mi z toho celkem solidně hrabe,“ pronesu tiše k psovi. V trávě mezi rákosím najdu klacek porostlý řasami, vypadá jako by ho někdo teprve nedávno vytáhl z vody. Přemýšlím, jestli bych si ho radši neměla nechat na obranu. Kluzké dřevo by mi ale asi moc nepomohlo. Nakonec usoudím, že bylo přehánění už dost, navíc mám přece psa obranáře, a klacek hodím do vody. Ale raději ne moc daleko od břehu. Otočím se na louku a tajemná postava nikde.
Když se můj pohled vrátí zpátky k psovi, nevěřím svým očím. Norman mi z mělčiny u rákosí nese místo hozeného dřeva lidskou ruku. Pozůstatek z halloweenské strašidelné stezky, probleskne mi hlavou jako první. Ve chvíli, kdy se přiblíží natolik, abych poznala, že se nejedná o gumovou napodobeninu, v což jsem doufala, musím ovládnout silnou touhu zvracet. Teprve při bližším pohledu mi ale ztuhne krev v žilách. Na zápěstí je vytetované jméno. Mé jméno.
Chvíli mi trvá, než se vzpamatuji, nakonec se však odhodlám, vyhrnu rukáv bundy a pohlédnu na své zápěstí. Stejným fontem jako na ruce na zemi tam jsou napsána pouhá tři písmena: TOM.
Před očima se mi promítne pět let, které jsme s nositelem tohohle jména prožili. Pět nádherných i nenáviděných let, které se mi nejspíš nikdy nepodaří dostat z hlavy. Nejvíc ale to, jak to celé skončilo. Jak jsem to já skončila…
Jako by to bylo včera. Na jazyku ucítím chuť slz a červeného vína, okamžitě mi ztrpkne. Jako paralyzovaná zírám na část těla člověka, kterého jsem tak moc milovala a on mi tolik ubližoval. Tolik, že jsem nakonec sebrala všechnu odvahu a zradila ho.
TOM
Nesnáším ty scény ve filmech, kdy žena partnerovi řekne, že je těhotná, a on to nezvládne. V lepším případě jen uteče, v horším jí poskytne dobře míněnou radu, jak s tím omylem naložit.
Když ze sebe tu novinku soukala Sára, vypadala, že uteče spíš ona. Měli jsme hodně těžké období. Asi nejtěžší za celou dobu našeho vztahu. Ona už tenkrát věděla, v čem je problém. Já ještě ne. A hlavně jsem to nechtěl řešit. Ubližoval jsem jí čím dál víc. Ani jeden z nás už se neobtěžoval tím, že by tyhle eskapády nějak omlouval. Náš vztah se hroutil jako domeček z karet. Čím víc jsem si to uvědomoval, tím častěji jsem to dělal.
Před námi na stole stála lahev drahého červeného. V tu chvíli mi ale chutnalo jako dehet. Neřekla přímo, že to udělá, ale poznal jsem to. Měla v očích odhodlání. Nechtěla v sobě nosit moje dítě. Uprostřed noci jsem odešel a hodiny zíral na řeku. To bylo jediné, co mě dokázalo udržet při smyslech. Kdybych v tu chvíli zůstal doma, dopadlo by to stejně jako už tolikrát předtím. A ona to věděla. Věděla, že s tím skončit nedokážu. Jak moc si ty okamžiky, kdy mi nemůže utéct, užívám.
Když jsem se k ránu vrátil domů, už tam nebyla. Zmizela mi ze života. Ale co hůř, chystala se připravit o život naše dítě.
Teď je to týden, co jsem zjistil, kde bydlí. Taky u řeky, jako kdysi se mnou. Dívám se na ni, jak jde se psem stejnou trasu jako každý den za tu dobu, co ji sleduji. Nepoznám, na co myslí, jestli je šťastná. Na tom se za ty roky nic nezměnilo. Do hlavy jsem jí neviděl nikdy. Dřív se mi to líbilo. Na začátku, když jsme se seznámili. Ta nejistota, napětí, které ve mně vyvolávala. V její přítomnosti mi tep odmítal poslušnost. A nejen tep. Pak to kouzlo ale vyprchalo. Tak jsem si ty pocity začal navozovat jinak. Nejdřív stačilo přidat trochu síly. V momentě, kdy to nečekala. Pak mi ale i to bylo málo, potřeboval jsem jí ubližovat víc a víc…
Když jsem ji tu po těch letech poprvé spatřil, zůstal jsem stát jako opařený. Patnáct let marného hledání a já ji jen tak potkám u řeky. Nejdřív jsem se na ni nemohl vynadívat. Pak ale přišly otázky. Proč chodí pořád sem, k vodě? Proč nehnutě zírá do dálky, zatímco se ji pes snaží přimět k návratu. A kam a ke komu se vlastně vrací?
A nakonec mi to došlo. Ona o tom i po těch letech pořád ještě přemýšlí, možná že toho i lituje.
Na to už je teď ale pozdě. Neměla rozhodovat za mě. Kdyby se mnou zůstala, kdyby nešla na potrat, léčil bych se. Vím to, určitě bych to dokázal. Místo toho mě nechala samotného se všemi mými démony, a že jich bylo.
Cítím, jak mne zase pohlcuje pocit, který tak dobře znám. Pocit že musím někomu ublížit. Někomu, koho mám rád. Ten pocit, proti kterému se tak špatně bojuje. Fyzicky to potřebuji. Teď ale nesmím nic uspěchat. Ta chvilková úleva by za to nestála.
Najednou ucítím svědění na ruce. Říkali mi, že se to bude stávat ještě dlouho po amputaci. Že ji budu cítit možná až do konce života. Musím se usmát. To se tedy trefili.
O ruku jsem přišel před třemi lety při nehodě, která možná tak úplně nehodou nebyla. Vždycky, když jsem se na kérku na zápěstí levé ruky podíval, cítil jsem hlubokou bolest. Mnohokrát mě napadlo, o co lehčí by život byl, kdybych to jméno neměl pořád před očima.
Dodnes nevím, jestli jsem mohl té nehodě, při které jsem málem umřel, zabránit. Včas s rukou ucuknout. Možná že ano. Jenže já jen zíral na to, jak se její jméno spolu s mým zápěstím navždy odděluje od zbytku těla. Pak jsem omdlel. Nebýt lidí okolo, asi bych tu už nebyl.
Doktoři se mi snažili ruku transplantovat, ale nepovedlo se jim to. Já to věděl předem, už ke mně nepatřila. Úplně jsem se jí ale vzdát nedokázal a za pomoci kamaráda, který pracoval v nemocnici, se to povedlo. Od té doby ji mám v mrazáku. Svou ruku s jejím jménem. Dárek, který ode mě teď dostala. Můj poslední dárek.
Vycházím z úkrytu mezi stromy a najednou proti sobě stojíme tváří v tvář. Oči mě pálí a v těch jejích zahlédnu strach, jako už tolikrát. Hladově ten pohled hltám. Prostředníkem zdravé ruky pohladím spoušť pistole, která byla ještě před chvílí ukrytá v mé kapse. Přejedu hlavní po její hebké tváři až ke spánku a odhrnu jí kapuci z hlavy. Slyším, jak přerývaně dýchá.
Potřebuju ublížit. Jí a nikomu jinému. Slyšet, jak z posledních sil křičí, prosí, ať už přestanu. Po letech mě ten dobře známý pocit zcela opanuje. Jen stěží se ovládnu. „Dnes ne, holčičko. Dnes na tohle není čas,“ zašeptám jí do ucha a zabořím obličej do jejích dlouhých vlasů, na kterých ulpívají kapky deště. Sára otvírá pusu, chce něco vykřiknout, ale už to nestihne. Obkročím ji, zezadu si ji přitáhnu k sobě a jednou ranou vyřeším náš problém už navždy. Poslední, co ucítím, je ledová voda, do které společně dopadneme.
DANIEL
Kapky deště líně stékají po čelním skle. Vyjíždíme příjezdovou cestou na hlavní silnici. To byla zase návštěva. Jeďte vyzvednout puberťáka k prarodičům. Nevlastního puberťáka. Pět sérií otrávených pohledů za minutu, za to bych zasloužil metál. Teď už naštěstí jedeme domů, za hodinu se tomu se Sárou zasmějeme, u skleničky. Možná si pustíme film.
Najedu na dálnici a konečně začne aplikace na mobilu pořádně ukusovat z kilometrů, které nám ještě zbývají k domovu. Myslím na Sáru.
Dnes byla celý den doma sama. Tak jako každý rok v tenhle den. Radši se neptám. Její minulost nepatří k věcem, ve kterých bych se chtěl šťourat. Teď všechno funguje, tak proč řešit, co bylo před lety. Nikdy jsem nezapochyboval, nepomyslel si, že by to bylo špatné rozhodnutí. Miluji ji i Tinu. Jsem si jistý, že by mi ve zpětném zrcátku její silueta se sluchátky na uších chyběla.
Nebýt toho, že byla Sára těhotná, už když jsme se seznámili, žádné dítě bychom dnes neměli. Že jsem neplodný, jsem věděl už tenkrát, když si ke mně přišla pro půjčku. Rvalo mi srdce říct jí, že od naší, ani jiné banky žádnou nedostane. Že musí peníze sehnat jinak. A sehnala. Sehnali jsme je společně. A pak mi změnila život. Ony obě.
Když se blížíme k domu, všimnu si na louce u řeky čtyř policejních aut. Jeden z uniformovaných mužů drží na vodítku velkého psa. Zastavím auto u domu, v tu chvíli se zvíře policistovi vytrhne a rozběhne směrem k nám. Teprve v tu chvíli si uvědomím, že je to náš Norman. Těsně přede mnou se prudce odrazí a předníma nohama se mi opře o ramena. S úlevou mi začne olizovat obličej. Já si ale s hrůzou uvědomím, že kromě bláta z řeky z něj cítím i krev.