Náraz ji udeřil silou, kterou dosud nikdy nezažila. Tupá bolest ovládla celé její tělo. Pak už necítila nic.
***
Stojím vedle eskalátoru a snažím se tvářit nenápadně. Vzhledem k vysoké hladině adrenalinu, který ovládá celé mé tělo, se mi to ale moc nedaří. Očima pátrám v davech lidí, kteří se prodírají chodbami obchodního centra, ale pořád nemůžu najít, co hledám. Nakonec usoudím, že je ještě brzo. Očima spočinu na velkém logu společnosti provozující jednu z největších sítí kin a snažím se zhluboka dýchat.
Když bratři Lumiérové vynalezli v roce 1895 kinematograf, přišel jim jako módní výstřelek. Jako něco, co nemá budoucnost a brzy to lidi omrzí. Nechápali, proč kvůli pohyblivým obrázkům všichni tak šílí. O téměř 130 let později by jim asi spadla čelist.
Na druhou stranu, kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, jaký význam bude mít tenhle vynález pro mě, taky bych nevěřila. Tehdy jsem totiž byla poprvé v kině sama. A nemyslím sama bez doprovodu. Prostě úplně sama, v celém sále. Pro někoho horor, já byla nadšená. Když film začal a pořád nikdo nepřicházel, sedla jsem si doprostřed sálu, nohy dala na sedadlo před sebou a užila si ten luxus, že promítají jen pro mě.
Teď na tomhle místě se mi ale fakt, že tu stojím úplně sama, dvakrát nezamlouvá. O to hůř, že mezi stovkami cizích lidí. Koho by napadlo, že může všechno zajít tak daleko, že se to může tak moc podělat?
Taky by mě tenkrát sotva napadlo, že se z toho pro mne stane, dalo by se říct sport. A později dokonce potřeba. Hledat projekce, kde nebudou diváci. Provozovatelům tak velkého multikina je to jedno, promítají zkrátka pořád, lidi nelidi. Mně ale ne. Jen když je sál prázdný, máme soukromí.
Když jsme se s Michalem seznámili, bylo nám oběma jasné, že budeme muset náš vztah tajit. Oba jsme měli partnery a rodinu. I přesto, že jsme byli ve svých životech šťastní, jsme se do sebe zamilovali takřka na první pohled. Jediné, co nás trápilo, bylo neohrozit naše rodiny. Nikdo se nesměl nic dozvědět.
Od té doby jsme se bavili chozením do obřího multikina na filmy, které dávali bez valného zájmu diváků už několik měsíců. Na snímky, které často nestály za nic, a navíc v ty nejnemožnější doby. Když se nám podařilo objevit takový, který nebyl určen pro školy, ale dávali ho ve všední den dopoledne, slavili jsme. V potemnělých prázdných sálech jsme si pak užívali soukromí. Když několik minut po začátku do sálu někdo přece přišel, odešli jsme frustrovaní z toho, že to dnes nevyšlo.
Samozřejmě existovala i řada jiných míst, kde jsme se mohli scházet, a v úplném soukromí, ale kino byl náš vynález. Naše specialita. Věřili jsme, že to takhle děláme jen my. Postupně se z toho stala posedlost…
A to byl nejspíš začátek konce. Zaslepeni svou novou drogou, jsme nevnímali, co se děje okolo nás. Nebyli dost ostražití. Nedávali si pozor.
„Pozor!“ vykřikne někdo za mnou. Moje nervy, už tak dost napjaté, to vzdají. Celá se třesu a těkám očima kolem sebe. Ukáže se, že hlas patří puberťákovi, který kamarádům předvádí salto nebo něco podobného. Zřejmě jsem mu překážela. Pomalu se zase alespoň trochu zklidním. Nejvíc mě děsí, že by se tu mohla objevit dřív než on.
Že to byla ona, kdo psal ty dopisy, jsme mohli zjistit už před časem. Kdybychom byli opatrní. Teď už to vím. Když k nám domů přišel před dvěma měsíci první, měla jsem zrovna volno v práci. Samozřejmě mě napadlo, že zajedeme do kina, ale Michal musel s dětmi k zubaři. Tak jsem si řekla, že doma alespoň uklidím. No a že bylo co uklízet. V nenápadné obálce, která nebyla ani nadepsaná, byly vložené dvě fotky. Z prostoru před kinem. Stáli jsme tam každý zvlášť a kupovali si občerstvení. Nic divného na tom nebylo. Jenže někdo dal ty fotky, fotky dvou lidí, kteří by se vůbec neměli znát, do jedné obálky. A poslal je k nám domů! Ta zpráva byla víc než jasná.
Jak tu tak teď stojím, říkám si, jaké je štěstí, že nemám skoro žádné nehty. Kdyby jo, mohla bych si je celé okousat. Jestli nestihne přijít… Co si počneme? Je jen otázkou času, kdy se jí podaří nějaký důkaz dostat k nám nebo k Michalovi domů.
Tajemné obálky se od toho prvního případu objevily v naší schránce ještě několikrát. A vzkaz s požadavkem na peníze na sebe taky nenechal dlouho čekat. Tehdy ještě neznámý vyděrač nám udělal ze života peklo. Když jsem nestíhala přijet domu dřív než manžel já, musel Michal. Jednou si nevšiml jeho auta a nechal se přistihnout přímo u branky. Naštěstí se z toho vymluvil. Začal koktat, že je externí doručovatel a spletl si adresu. Čtrnáct dní jsme se pak neviděli. Byli jsme si jisti, že mu to muselo dojít. Ale nedošlo.
Když už jsme si mysleli, že to nemůže dopadnout jinak než katastrofou, zjistili jsme, kdo za tím vším stojí. Že autorem anonymů je prodavačka z občerstvení. Jen tak, mezi nandaváním popcornu, nás šmíruje. Michal si jí totiž před dvěma týdny všiml, jak se nás snaží nenápadně vyfotit mobilem. Tentokrát spolu. A o pár dní později jsme ji viděli znovu, sledovala nás. Ani nevím, jak se nám podařilo nedat na sobě nic znát. Sebrala jsem se a drze si k ní došla koupit kafe. Na cedulce měla verzálami napsáno KAMILA.
Strašně mě to tenkrát naštvalo. O co se proboha snaží? A jak ví, kdo jsme a kde bydlíme? Vlastně jsem to byla já, kdo vymyslel tenhle plán. Hned jak si Michal uvědomil, s kým máme tu čest.
Ten den jsme neměli štěstí ani s filmem. Na poslední chvíli se do sálu přihnala skupinka čtyř lidí, kteří si evidentně spletli žánr, a jako by nestačila sama jejich přítomnost, ještě si v sále pořád povídali a ohlíželi se po nás, jestli my jsme s filmem v pohodě. My byli ale rozhození i bez toho.
„Někoho mi připomíná, ale to jméno mi nic neříká. Odkud já ji jenom znám,“ usilovně se Michal snažil vzpomenout si, když se najednou zarazil.
„Já neznám Kamilu. Znám Mili!“
„Cože? TU Mili?“ vytřeštila jsem na něj oči a v duchu se omlouvala tvůrcům romantické komedie, na kterou v tuhle chvíli v sále už nekoukal vůbec nikdo.
„Jo, je to už pětadvacet let, co jsem ji neviděl. Dost se změnila.“
„A ty myslíš, že ji to…? To přece není možný? Přece tě nemůže pořád… milovat? Taková hvězda zase nejsi,“ zavtipkovala jsem, ale něco mi říkalo, že to evidentně možné bude.
Michalova spolužačka ze střední se totiž jmenovala Kamila. A nesnášela to jméno tak, že si nechávala ode všech říkat Mili. Přemluvila k tomu i většinu učitelů, takže řada lidí její pravé jméno pomalu ani neznala.
Teď jsem tu stála a doufala, že Michal dorazí včas, abychom na ni mohli uhodit. Podařilo se mi totiž vypozorovat, že focení a vydírání není jediným jejím koníčkem. Byla to taky obyčejná zlodějka. Když přišel do kina někdo z jejích známých, platil obvykle tak polovinu věcí, které si objednal. A právě toho jsme se rozhodli využít. Michal zjistil, že se tyhle chyby v počtech dějí dost často na to, aby to zajímalo někoho z jejích nadřízených. A právě dnes jsme ji chtěli konfrontovat.
„Come as you are…“ rozezněl se můj telefon, až ve mně hrklo.
„No kde seš?“ vydechla jsem.
„Už jdu, už jdu. Zdržel jsem se v práci. Jsem na eskalátoru, dej mi chvilku. Seš v pohodě, lásko?“ Michal se snažil nedávat na sobě znát nervozitu, ale na to už jsem ho znala moc dlouho. Taky už měl nervy napnuté k prasknutí.
„A jak to tedy provedeme? Počkáme, až půjde na záchod?“ potřebovala jsem si ujasnit plány pro nadcházející minuty.
„Máš lepší plán?“
„Asi ne. Prostě budeme improvizovat.“
Už jsme to řešili snad stokrát. Nic lepšího, jsme ale nevymysleli. Odchytíme Kamilu o pauze cestou na toaletu, seznámíme ji s našimi důkazy a oplátkou za mlčení budeme požadovat, aby nás nechala být. Pokud to vyjde, budeme muset samozřejmě i změnit působiště, ale to už je to nejmenší.
Vydali jsme se tedy směrem k pultům s popcornem a nenápadně každý zvlášť postávali u plakátů na nové celovečerní filmy. V zájmu našeho plánu jsme se nechali Kamilou i několikrát vyfotit. Hlavně ať nechytne nějaké podezření.
„Myslím, že už každou chvíli vyrazí,“ pronesla jsem tiše.
Věděli jsme, že není pravděpodobné, aby šla na záchod dřív než po dvou hodinách od začátku směny. Ale teď už by mohla. I kdyby jen kvůli tomu, že měla na pauzu nárok. Navíc se jí podařilo vyfotit nás těsně vedle sebe. Po takovéhle fušce si jistě naordinuje zasloužený odpočinek.
A taky že jo. Hned jsme za ní vyrazili a úplně jsme zapomněli tvářit se nenápadně. A to byla chyba. Poznala to. Těsně před toaletami zahnula doprava a zmizela ve dveřích s nápisem PRO ZAMĚSTNANCE.
„Sakra, teď to přece nevzdáme!“ překvapil mě Michal svou rozhodností. Rozrazil dveře a rozběhl se za ní. Já ho jen bezmyšlenkovitě následovala. Nebylo to ale lehké. Když jsme se po chvíli vymotali z labyrintu chodeb určených zaměstnancům, zahlédli jsme ve vstupním prostoru kina už jen Kamilina záda.
Naše zoufalství už překročilo únosnou mez. Oba jsme se naráz rozběhli, každý z jiné strany chodby. Kamila zhodnotila situaci a, jelikož jsme asi vypadali všehoschopní, vydala se rychlým sprintem k eskalátoru směrem ven z obchodního centra. Jako by si ani nevšimla, že schody jedou, běžela po nich a brala je rovnou po třech. Vydali jsme se za ní, ale pomalu nám začalo docházet, jak pošetilé naše chování je. Co bychom asi udělali, kdybychom ji dohnali, před všemi těmi lidmi?
Ke vchodovým dveřím už jsme došli pomalu, ruku v ruce. Po všech těch nervech dnešního dne jsme se najednou cítili podivně klidní. Smířeni s tím, že ať se stane cokoli, bude to tak, jak to být má. Vlastně to byl najednou strašně osvobozující pocit.
Když jsme vyšli na chodník před obchodním centrem, ještě jsme ji naposledy spatřili, jak vbíhá na přechod. Když byla asi v půlce vozovky, proměnil se svět před našima očima ve zpomalený film. Ještě pár vteřin a spolu s tím, že ji ztratíme z očí, přijdeme i o poslední možnost, jak se zachránit.
Michal se ke mně najednou sklonil, políbil mě a já v tu chvíli nevnímala nic jiného, než ten neskutečně opojný pocit plný závratě. Teplé paprsky jarního slunce mě přiměly otevřít alespoň jedno oko, abych v poslední vteřině zahlédla temně modrý kamion. Protnul pomyslnou hranici přechodu pro chodce a běžící tělo naší vyděračky vzal s sebou…
Dlouhé minuty jsme stáli na chodníku jako opaření. Křik vyděšených lidí, kteří nemohli uvěřit tomu, čeho byli právě svědky, pomalu utichal. Bylo jasné, že sanitka, kterou bylo slyšet čím dál blíž, už jede zbytečně. Jen jsme tam strnule stáli. Pak jsme pomalu rozpletli prsty a každý z nás se vydal opačným směrem. Jako bychom se nikdy neznali.
***
O minutu později mi přistála v messengeru nová zpráva.
Zítra 18:21 sál 5. Zatím žádná rezervace. Půjdeme?