V dálce zahřmí přesně ve chvíli, kdy se mi Leia vysmekne z vodítka.
„Sakra, kam tak chvátáš?“ procedím mezi zuby a vydám se za svojí fenkou po kamenité cestě, která vede z Dobré Vody na Švajce. Chodíme tudy často, ona ale pokaždé dělá, jako kdyby tu byla poprvé v životě a já ji při objevování nového terénu jen zdržovala. Nikdy mi ale neutekla. A tak nechápavě hledím na to, jak s nosem u země běží dál, aniž by na mne brala jakékoli ohledy.
„Slečno, už nikam nechoďte, za chvíli bude pršet,“ radí mi starší pán, který se proti mně vrací z procházky a je evidentně rád, že se dešti vyhnul.
Má pravdu. Je dusno, bouřka přijde brzy. Už teď jsem celá zpocená, a to mám cestu teprve před sebou. Zatnu zuby a rozběhnu se proti kopci, abych to bláznivé psisko dohnala. V duchu si přísahám, že do příští výpravy koupím lépe padnoucí obojek.
Volám na ni tak hlasitě, že mě musí být slyšet snad až v Třebotovicích, ale pes nikde. To se mi vůbec nelíbí. „Ještě aby se pustila za srnkou a někde na silnici ji srazilo auto. Ale proč vůbec utekla, tohle přece ještě nikdy neudělala,“ jsem tak nervózní, že už si povídám sama pro sebe.
Na rozcestí uprostřed lesa zaváhám. Ententýky dva špalíky, sakra, tak třeba vpravo, poslechnu svou intuici a běžím dál. Prostorná lesní cesta se začíná měnit v úzkou stezku sotva pro jednoho, do nohou mě šlehají kopřivy. Je znát, že i v posledních dnech hodně pršelo. Ve vzduchu jsou cítit maliny, smůla z borovic a voda, která se v mracích už dlouho neudrží. Bylo by tu nádherně, nemít takový strach o Leiu. Začínám litovat, že jsme sem dnes vůbec šly.
Najednou uslyším divný výkřik. Teď se začínám trochu bát i o sebe. Uvědomím si, že jsem za celou dobu nikoho nepotkala. To se mi tu snad ještě nestalo. Je to celkem oblíbená procházková trasa. Většinou tudy ale chodím v neděli odpoledne. Teď je úterý večer, před bouřkou, navíc uprostřed července, kdy jsou lidé na dovolených. V hlavě mi běží scény z hororových filmů. Musím se trochu uklidnit. Horko mi už asi zamlžuje myšlení.
Stezka vede po straně prudkého svahu. Najednou uslyším kousek pod sebou hlasité zaštěkání. Překvapeně sebou cuknu, až mi podklouzne noha a po boku sjedu asi dva metry dolů ze srázu směrem do údolí k Dobrovodskému potoku.
Levá noha mě pálí, do očí se mi hrnou slzy. Když vtom uslyším kousek pod sebou zakňučení. Vyděšeně se otočím v očekávání zraněného psa. Leia ale vypadá v pořádku. Jen tam leží a tváří se důležitě.
„Co tam proboha děláš?“ zaúpím.
„Spadla jsem sem. Stejně jako ty,“ dostane se mi jasné odpovědi.
Leknu se tak, že málem sjedu dolů ještě o další metr. Teprve teď si všimnu asi čtyřleté holčičky ve žlutomodrých šatičkách. Napůl sedí, napůl leží u velkého pařezu, který ve svahu zbyl po vyvráceném smrku. „A taky mě bolí noha,“ doplní a ukáže na drobnou nožku v sandálkách.
Leia leží půl metru pod dívkou a jistí ji, aby nesjela ještě hlouběji do údolí.
Oči se mi znovu zalesknou, tentokrát ale slzami dojetí. Podrbu statečnou zachránkyni za ušima a na holčičku se usměju.
„A jak ses sem dostala?“
„Šla jsem na procházku,“ vysvětlí mi, jako by to bylo přece úplně jasné. „Jenže pak mi to podjelo a moc jsem se bála, ale pak přiběhl tvůj pejsek a olízl mě a už jsem neplakala a jsme teď kamarádi, víš?“ chrlí na mě jednu informaci za druhou, zatímco se ji snažím opatrně dostat na cestu. Zpátky ji nesu v náručí a Leia pyšně pobíhá kolem.
„A řekneš mi, kde bydlíš? Maminka s tatínkem o tebe už musí mít strach.“
„Vždyť seš cizí!“ vyčítavě se na mě podívá. „Ale můžu ti napovědět, jezdí okolo nás autobus.“
„No, tak se asi radši dojdeme zeptat do obchodu, tam by mohli vědět, čí seš,“ usměju se.
Když vcházíme dovnitř, z nebe začínají padat první dešťové kapky.
Povídka vyšla v letní příloze Dobrovodského zpravodaje.